Legenda francouzské kinematografie Juliette Binoche učí dívky, jak se vdát, pečovat o sebe, manžela i domácnost, plnit manželské povinnosti a uvařit teplou večeři. Film natočil francouzský herec a režisér Martin Provost. Diváci mohli před časem v českých kinech vidět jeho výrazné psychologické drama Polibek od Beatrice.
Jak býti dobrou ženou je satirický příběh o soužití a vzájemném respektu žen i mužů, jehož zasazení do konce 60. let a francouzských kulis jen podtrhuje jeho nadčasovost a univerzálnost. Prostředí soukromé školy pro dospívající dívky, kterou vede manželský pár, trhlá kuchařka a přísná jeptiška, je podhoubím pro řadu epizodických výjevů, které volně příběhově rámují dvě hlavní příběhové linky – rebelie žaček, objevujících pod tíhou předdomluvených sňatků a přísné puritánské výchovy své sebevědomí a sexualitu, a obdobné nalézání své ženskosti ředitelkou školy v podání šarmantní francouzské legendy Juliette Binoche.
Emancipační a sufražetské snahy za posledních padesát let dosáhly mnohého, ve filmu zobrazené lekce učící mladé dívky poslušně vařit, rodit a starat se tak v kontextu dnešní společnosti a fenoménu #MeToo mohou pochopitelně působit poněkud přežitě. Postava Juliette Binoche je určitou personifikací tohoto feministického trendu, který její proměna ze servilní paničky v sebevědomou ženu, šířící své poselství, názorně zrcadlí – byť silnější emocionální rezonanci v divákovi pravděpodobně nevyvolá.
Retro pojetí a značná nadsázka snímku sluší, postrádá ovšem výraznější tvář. Několik výrazných scén (ředitelčin krátký útěk do hor, její první orgasmus, zarputile řídící jeptiška) pozdvihuje zejména kompozičně hravá kamera, tvořící z většiny záběrů líbivé obrazy. Naprosté zjevení je pak herečka Yolande Moreau v roli ředitelčiny trhlé švagrové, která svou bezelstností a sympatickým mimoňským projevem zaujala už v loňské komedii Rebelky.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Související: Rozhovor Totalfilmu s Martinem Provostem[/pullquote]
Jak býti dobrou ženou (2020)19) Na komedii nabízí málo skutečně vtipných momentů, k naplnění dramatické povahy zase schází výraznější konflikt či kolize. Nejvíc tak v paměti po zhlédnutí utkví zejména nečekané finální muzikálové číslo, které do zbytku filmu nezapadá a které poněkud na sílu explicitně pojmenovává jeho hlavní ideje a myšlenky.
foto/video: CinemArt © 2020