Recenze: Dokud se tančí – vytříbený, akutní a důležitý film

První filmová premiéra po znovuotevření kin pochází z prostředí Gruzie. V tomto švédsko-gruzínském filmu, který si Švédsko vybralo jako svého oficiálního zástupce v boji o Oscara pro cizojazyčný film, je aspirujícímu tanečníkovi Merabovi vyčítáno, že mu pro klasický gruzínský tanec schází potřebná dávka maskulinity. Krom tradice a genderových stereotypů se snímek zabývá vztahem sexuality a národní identity, a zároveň zkoumá sociální a politické aspekty současné gruzínské společnosti.

Dokud se tančí (foto: Queer Kino)

Dokud se tančí lze v jistém ohledu vnímat jako pomyslné pokračování Billyho Elliota (2000, režie Stephen Daldry). Ten se odehrával v prostředí sociálně slabších vrstev Anglie, konkrétně v patriarchální společnosti stávkujících horníků, jež rozhodně nepřála ambicím malého Billyho stát se baletním tanečníkem a balet spíše zatracovala jako zženštilou disciplínu. V Dokud se tančí sice Merab pokračuje v tanečních šlépějích svých předků, tudíž zájem o tanec jako takový se neodsuzuje, jelikož ovšem nedisponuje tradiční drsnou maskulinitou, jeho sny o profesionální kariéře nejsou zcela podporovány. Merab obdobně jako Billy žije v chudém prostředí, kde je potřeba se soustředit spíše na peníze přinášející obživu než talent rozvíjející obsesi. Když se navíc v tanečním souboru objeví nováček Irakli, probudí v Merabovi netušené touhy, které v gruzínské společnosti, jež homosexualitu zatracuje, nejsou žádoucí.

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Gruzínská kontroverze[/pullquote]Snímek způsobil v Gruzii kontroverzi, protesty a násilí ze strany nacionalistických a ultrapravicových skupin. Je až fascinující a především vrcholně znepokojivé sledovat, jak názorově extrémní či rigidní skupiny společnosti nejsou schopny přijmout dobře míněnou kritiku. 105 minut filmového materiálu, které hlásá univerzální lidské pochopení, pak paradoxně vyvolalo vlnu nenávisti a násilí. Dokud se tančí přitom není útokem na gruzínskou společnost a její hodnoty, ale dobře míněnou lidsko-právní kritikou.

Dokud se tančí

[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Gruzínci nezůstali v půli cesty[/pullquote]Jedná se o film, jenž je jednoduše o zamilovanosti a lásce, nezávisle na pohlaví. Dokud se tančí si jako vůbec první gruzínský film bere LGBTQ téma za své ústřední, což je trochu jako sledovat Gruzii během nějakého zápasu. Nejprve jen opatrně našlapuje a dostaví se pochybnosti, jestli se do toho skutečně opře. Snímek pak do toho jde ale naplno a bez ostýchavosti, což ve výsledku znamená jednoznačné vítězství. Film tak dává jasně najevo, že za to, co zobrazuje, se v žádném případě nestydí, a nenásilně tak k tomu samému nabádá i členy gruzínské LGBTQ komunity. Jde navíc ještě o krok dál a krom homosexuální touhy odkrývá Merabovu femininní stránku ve zdařile zakomponovaném a lehce přiopilém tanečním čísle za zvuků Honey od švédské pop hvězdy a queer ikony Robyn.

Dokud se tančí (foto: Queer Kino)

Od dynamicky nasnímaných tanečních scén přes přesvědčivé herecké obsazení (Levan Gelbakhiani byl za roli Meraba nominován na Evropskou filmovou cenu), až po skvěle vypointované taneční finále, ale především svým sdělením je Dokud se tančí snímkem vytříbeným, akutním a důležitým.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz

Dokud se tančí
Et puis nous danserons
Drama
Švédsko / Gruzie / Francie, 2019, 105 min
Premiéra: 2020 Queer Kino
Režie: Levan Akin
Scénář: Levan Akin
Kamera: Lisabi Fridell
Hudba: Ben Wheeler, Zviad Mgebry
Hrají: Levan Gelbakhiani, Bachi Valishvili, Ana Javakishvili, Giorgi Tsereteli, Tamar Bukhnikashvili, Marika Gogichaishvili, Kakha Gogidze