Jednou z letošních porotkyň Mezinárodní soutěže Festivalu krátkých filmů Praha je režisérka a umělkyně Katrín Ólafsdóttir, která původně vystudovala tanec a choreografii. V Praze také kromě porotcování uvedla svůj nejnovější čtrnáctiminutový film Miluji se. Narodila se sice na Islandu, ale doma dokáže být kdekoliv. Teď právě je její základnou Londýn a o tom, co už v životě stihla, jsme si povídaly chvíli předtím, než ji čekal podvečerní úvod v Kině Světozor. Tahle krásná žena s pevným, ale jemným hlasem si nejprve objednala pivo.
Katrín Ólafsdóttir
Jdete na to dobře s tím pivem, Katrín.
Když jsem v Praze, měla bych si dát pivo, když ho tady umíte tak dobře. Žiju teď v Londýně a jsem na pivo tak nějak navyklá. Atmosféra tam není teď poslední dva tři roky zrovna nějak úžasná vzhledem k situaci. Určitá nejistota je znát všude a dotýká se samozřejmě i umění. Všichni se strachují, co bude a jsou nastaveni do takového přežívacího módu. Ale dokud se Londýn nechystá opustit královská rodina, zůstávám i já. (smích)
Tady v Praze jste jednou ze tří porotkyň letošní Mezinárodní soutěže. Vybíráte z 25 snímků ze 22 různých zemí. Jak jste spokojená s jejich úrovní a jak se vám spolupracuje s vašimi kolegyněmi?
Zatím jsme viděly dvě pásma krátkých filmů z pěti a řekla bych, že festivalový výběr se mi líbí. Ono je velice těžké najít takové množství snímků, které dokážou držet určitou úroveň festivalu a které bude možné vedle sebe v programu postavit. Než jsem přijela, tak jsem také neznala své dvě kolegyně z poroty, tak jsem se trošku obávala toho, zda si budeme rozumět. Ale teď vám tady s klidem můžu říct, že tenhle strach mě opustil velmi brzy poté, co jsem se s Janou (Vlčkovou, pozn.red.) a Dianou (Mereoiu, pozn. red.) potkala. A když bych měla říct ještě něco k filmům, tak jsem ráda, že jsou poměrně kreativní a nespokojí se jenom s klasickou narací. Jsem člověk, který má na plátně rád hodně kreativity a experimentů. Film k takové práci dává neuvěřitelně mnoho prostoru. Naopak mě hrozně ubíjí filmy, kde autor zvolí nevhodně dlouhý příběh pro relativně málo prostoru, který krátký film poskytuje. Stejně tak nemám ráda, když na vás z filmu padá zase jenom autorovo upevňování pozice, že diplom, který má ze školy, mu opravdu náleží.
Miluji se (foto: Film Servis Festival Karlovy Vary)
Vždycky vás bavilo ve vašich filmech určitým způsobem experimentovat?
Hmmm… Asi ano. Experimentovat znamená objevovat. Tvorba filmu je dlouhý a náročný proces pro všechny zúčastněné. Když se do něj pouštíte, berete na sebe velké riziko. Máte spoustu nástrojů pro jeho tvorbu a velké množství možností. Z toho se vám snadno může zatočit hlava, když se snažíte, abyste všechno využila tím nejlepším daným způsobem pro danou věc. A já osobně mám mnohem větší radost, když pak vidím film, který třeba není technicky tak dokonalý, ale nese nějakou silnou myšlenku nebo dovede něčím překvapit. Snaha o dokonalost mě nepřitahuje. Nehledě na to, že jí nelze dosáhnout.
Jste snílek?
Ne, myslím, že jsem hodně pragmatická. Spíš bych sama sebe viděla jako někoho, kdo má docela bohatou představivost. To, co si představuji, se často snažím převést do svých filmů, i když pak pro spoustu diváku může být těžké ty mé pochody a myšlenky pochopit.
Miluji se – plakát filmu
Máte vždycky v šuplíku do zálohy nějaké nápady?
Ano, mám. Právě teď pracuji na dvou filmech a pak ještě na jednom scénáři. Ten bude navazovat na ten, který představuji tady na festivalu. Chtěla bych ho točit v Grónsku, které mě fascinuje. Obdivuju ekosystém toho ostrova. Grónsko je nejbližším sousedem Islandu. Většina Islanďanů se tam ale nikdy nevydá, i když naše země a kultury jsou si v mnohém velmi blízké. Je úžasné, že ta tamější dokázala přežít i za daných a velmi náročných podmínek. V době globálního oteplování je tenhle ostrov velké téma. Ale tím nechci nikoho unavovat. Ten ostrov umí nabídnout mnohem víc. Své bohatství skrývá v jejich jazyce, krásných tradicích a řemeslech, nádherné hudbě.
Když zmiňujete hudbu, hned mě k tomu napadá tanec a choreografie, které jste původně vystudovala, než jste se začala naplno věnovat filmu…
Film mě fascinoval vždycky. Hodně jsem toho viděla a zajímala se o něj už když jsem studovala. Dělala jsem trochu i fotografii a jsem fanda do všech analogových technologií. Jejich limity mi otvíraly další možnosti práce a uvažování. A pak se prostě stalo, že mi bylo nabídnuto, abych natočila film a mně se to zdálo zvládnutelné a byla jsem z toho nadšená.
A to se bavíme o snímku Slurpinn & Co. z roku 1998?
Přesně tak. Musím říct, že mě překvapilo, že mi někdo chtěl zafinancovat tehdy film docela jen tak „z čista jasna“. Přišlo mi to hrozně jednoduché a zároveň zvláštní. Ale stalo se!
Slurpinn & Co.
Film získal mnoho ocenění. Je velice originálně nasnímaný, má hodně kreativní koncept a skvělé obsazení. Je to celé natočeno na jeden záběr?
Ano, je. Musela jsem k tomu vymyslet velice přesnou a vhodně načasovanou choreografii, na které celý ten krátký film stojí, a využít co nejlépe celý prostor, když se kamera celou dobu plynule otáčí kolem své osy.
Vy jste u tohoto filmu figurovala v pěti různých rolích – jste autorkou scénáře, produkovala jste ho, režírovala, vymýšlela choreografii, a ještě si v něm zahrála… A společně s vámi si v tomhle němém a pouze hudbou doprovázeném snímku zahráli dva dnes ve světě už velice dobře známí herci Ingvar Sigurðsson a Halldóra Geirharðsdóttir.
Island je malinká země, vlastně tam každý zná každého. A vzhledem k tomu, že škola, kde jsem studovala balet sousedila s budovou, kde se studovalo herectví, potkávali jsme se všichni a taky dobře znali. Tehdy při přípravách filmu jsem věděla, že nechci obsadit skutečné tanečníky, protože to by mělo svá specifika. Chtěla jsem herce, pro které to znamenalo mnohem větší zábavu. Chtěla jsem, aby to bylo celé velmi expresivně pojato, což se povedlo.
Katrín O
Je tu ještě určitě jedna věc, které se musíme dotknout, a to je manifest o dvanácti bodech, který vznikl poté, co jste s režisérem Bertrandem Mandico založila filmové sdružení International/Incohérence.
S Bertrandem jsme se potkali u nějakého projektu a pracovně jsme si velice dobře rozuměli. Na to, jak bychom chtěli tvořit a točit filmy jsme měli v mnoha ohledech velmi podobné náhledy. Krátce poté Bertrand přijel na Island a pracovali jsme společně. Pro svůj film měl tehdy velmi specifický požadavek. Toužil, aby součástí filmu byla „modrá žena“. Taky mi poslal fotografie, jak by si představoval, aby vypadlo to místo, kde chtěl natáčet. Takže jsem sjezdila Island křížem krážem, až jsem našla místo pod horami, které bylo přesně to pravé. Stál tam opuštěný dům a když jsem Bertrandovi ukázala jeho fotky, tak byl nadšený. Když jste nakoukla dovnitř, měl nádherný interiér, ale vypadalo to, že ho nedávno někdo opustil. Když jsme se dopátrali majitele, zjistili jsme od něj, že jeho otec byl malíř a že po jeho smrti celý dům zakonzervovali a nechali všechno tak, jak to bylo. Na to konto mi říkal, že lituje, ale že není možné, abychom si dům na natáčení půjčili. Už jsem skoro smířená odcházela, když se mě ještě tak ze zvědavosti zeptal, kdo že by to tady podle scénáře měl bydlet? Já chvilku uvažovala, zda mu mám říct, že to má být „modrá žena“. Nakonec jsem mu to prozradila. On byl chvilku ticho a pak mi řekl, že to by mi tedy měl půjčit ty klíče, abychom se mohli pustit do natáčení. Zůstala jsem stát jako opařená! On mi pak vysvětlil, že jeho otec vždycky říkal, že v tom domě nežije sám, ale s „modrou ženou“… (smích) Teď v duchu našeho manifestu připravuji i celovečerní film. Bude v sobě mít hodně poetiky a hlavním tématem bude vykořenění. A to vás bude určitě zajímat, protože si v něm zahraje vaše krásná a skvělá herečka Tereza Hofová, která napůl na Islandu žije. To je tak krásná žena!
To s vámi hrdě souhlasím a mám opravdu upřímnou radost! Budu se moc těšit na výsledek! A co je ten váš další projekt?
To je dokument o Rojavě a ženách, které tuto autonomní oblast brání. Jezdím tam průběžně už rok a půl a natáčím celou tu revoluci s lidmi z oné oblasti. Velice mě zajímá, jak to tam funguje v každodenním životě a za daných podmínek. A s těmi bojovnicemi dělám i fotoprojekt. Jak asi víte, ty ženy nechtějí odhalovat svou identitu, takže jsem tomu musela přizpůsobit i celé focení a kompozice.
A když se vás na závěr zeptám, jestli si myslíte, že krátký film má právě teď zářnější budoucnost než ten celovečerní, tak mi odpovíte co?
Jsou to určitě dvě filmové formy, které by spíš jedna druhé mohly skládat komplimenty a které vychází ze stejného nebo minimálně podobného základu. Neumím vám popravdě ani říct, jestli si myslím, že jedna z těch forem v budoucnu dostane přednost. Jisté za mě ale je, že film jako takový určitě nezanikne, i když je jasné, že pro někoho může být zásadní rozdíl, jestli věnuje dvě hodiny svého času celovečernímu filmu nebo se podívá jenom na „kraťas“. Pak si ale ještě uvědomíte, že tu jsou všechny ty nejrůznější série a lidé na ně koukají. Určitě můžu říct, že to celé nestojí na tom, že by se diváci nechtěli angažovat. Je to spíš otázka individuálního názoru.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Servis Festival Karlovy Vary, archiv, IMDB © 2020
