Oscarový herec Casey Affleck už je ve Varech jako doma. Byl tu před dvěma lety s filmem Ghost Story, ve kterém si zahrál s Rooney Mara, a letos se vrátil se svým druhým autorským snímkem, ve kterém si současně zahrál jednu z hlavních rolí. Dystopický snímek se jmenuje Světlo mého života a po boku Afflecka si v něm zahrála Anna Pniowsky. Post-apokalyptický film se odehrává ve světě, kde téměř všechny ženy vymřely. Nabízíme vám rozhovor s oběma protagonisty filmu.
Casey, vytvořil jste velmi intimní a jemné drama o vztahu otce a dcery. V něčem má podobnou atmosféru jako Místo u moře. Kde se ale vzal nápad vložit do něj sci-fi prvky?
CA: Takové typy dramat mám rád, a stejně tak i sci-fi. Pravdou je, že jsem byl trochu nervózní z toho, že bych napsal příběh, který by vyprávěl jenom o dvou lidech, kteří si povídají ve stanu, a už bych do něj nezakomponoval nic dalšího. V takovém případě by můj film byl k nevydržení. Proto jsem se snažil najít něco, co bude mít nějaký posun a určité vyznění.
Vlastně v něm jsou skoro jenom samé mužské postavy, jejichž prostřednictvím ukazujete, že ženy jsou budoucnost lidství. Chtěl jste, aby tenhle příběh takovým způsobem směrem k divákovi vyzníval?
CA: Víte, přál bych si, aby všechny ty věci, které z příběhu vyplývají, teď mohl prohlásit za svůj záměr, to by znělo velmi chytře. Ale to není ten případ. Prostě si sednu a píšu. I teď, když se na ten film dívám, tak v něm rozkrývám věci, o kterých jsem ani nevěděl, že dělám. Ve světě filmu je už dlouhá tradice snímků, které se zabývají tématem rodiče a dítěte na cestě. Existuje spousta snímků podobného charakteru, které mám rád a které na mě při psaní a natáčení měly vliv, třeba filmem Papírový měsíc počínaje. Fyzická cesta je užívána jako metafora společné cesty životem.
Odráží se v tom vašem příběhu nějaké osobní strachy?
CA: Ano, určitě. V podstatě už samotnou ideou, že svět je nebezpečné místo samo o sobě. Je to něco, přes co se jako rodič musíte přenést. Musíte si uvědomit, že je velmi jednoduché a zároveň chybné vidět svět právě takovým způsobem. Zvláště teď v časech takové hrozivé kultury, která nás obklopuje. Ta si žádá, abychom naše děti vychovávali jiným způsobem. V každém neznámém člověku vidíme hrozbu, a to by tak být nemělo. Zobrazuji spoustu svých strachů – třeba zamykání dveří, aby se nikdo nevloupal dovnitř a neunesl moje dítě. Ta hyper ostražitost je v mém filmu zobrazená v extrémní podobě. Ve mně je naštěstí jenom její slabší odvar.
Casey Affleck
Vy jste chtěl ale původně natáčet příběh se dvěma chlapci…
CA: Bylo to pro mě pochopitelnější. Mám dva syny a trávím s nimi čas, takže se to tak nabízelo. Ale nakonec jsem to změnil do současné podoby příběhu, což bylo hlavně na jejich přání. Nechtěli totiž, abych točil o nich. A ještě, že jsem je poslechl! Díky tomu jsem objevil Annu.
A jak to vlastně s Annou bylo?
CA: To je práce naší šéfky castingu Avy Kaufman, která už pro svět filmu objevila mnoho „pokladů“. Volali jsme si a já jsem jí říkal, hledej kdekoliv po světě, je mi úplně jedno, kde tu správnou osobu pro roli najdeš. Musí to být někdo, kdo bude vypadat jako moje dítě. Bude to trvat měsíce, možná rok, ale pojďme do toho. A Avy mi říká, buď v klidu, něco ti pošlu. Za pár dnů jsem dostal videonahrávku, na které byla Anna a působila nesmírně přirozeně, byla to osobnost. Pak jsme se setkali, něco společně vyzkoušeli a ona tu roli dostala. Následně jsme jí ostříhali vlasy a udělali z ní kanadskou divošku.
Máte osobní zkušenost s domácím vyučováním, které praktikujete ve filmu?
CA: Nemám. Víte, moje máma byla učitelka a já tím pádem učitelům věřím. Vlastně ani nevím, jestli bych něco takového dovedl. Když vidíte dobrého učitele, cítíte před ním pokoru. Učitelé dokážou být velmi trpěliví a umí udržet pozornost dítěte, podnítit jejich zájem o věc… Anno, ty jsi někdy zažila domácí vyučování?
AP: Ne, nikdy.
A líbil by se ti takový způsob vzdělávání?
AP: Letos jsem první rok na střední škole, která je typově takovou tou ikonickou – budu v týmu roztleskávaček a podobně. Osobně si myslím, že učitelé jsou jedni z těch nejdůležitějších lidí, protože svým způsobem formují společnost. Jako malá jsem si přála být učitelkou, ale teď když už jsem na střední, tak si myslím, že bych to nedokázala. Je to velmi náročné povolání.
Anna Pniowsky
Casey, vy jste měl nějakého učitele při studiích, ke kterému jste vzhlížel?
CA: Moje máma mě ve škole rok učila a já si pamatuju, jak to bylo příšerné období. Byl to fakticky horor. Ale vlastně takovým člověkem byl můj první učitel dramatiky na střední škole, který mě provázel vlastně po celou její dobu trvání. Dokázal inspirovat všechny děti. Nikdy nás ani nic moc neučil o divadle, spíš se nás pokoušel udržet na uzdě a snažil se nás seznámit s tím, jak svět funguje
Můžete něco povědět o natáčení v Kanadě a také tom, jak kameraman Adam Arkapaw pracoval se snímáním krajiny? Mluvil jste někde o tom, že jste v těch lesích byli tak trochu ztracení.
CA: Trošku to vypadalo, že jsme těm lesům vlastně úplně jedno. Žili si vlastním životem, život bujel všude kolem nás. Ten pocit, že příroda člověka dalece přesahuje, byl na jednu stranu velice děsivý, ale zároveň i uklidňující a povzbudivý. Dva malí človíčci, kteří se lopotí skrz a snaží se přežít, svět bude fungovt i bez nich. To uvědomění dokáže jednoho docela vytrestat. Moje přítelkyně má moc ráda Bretonův citát, ve kterém se říká „moje loďka je tak maličká a moře tak širé“. A to byl přesně ten případ – náš malinký stan uprostřed vzrostlých a rozlehlých lesů nebo piditělíčka lopotící se ve sněhové vánici. Na něčem jim záleží, o něco se snaží, ale z ptačí perspektivy to je vlastně nic.
Casey Affleck a Anna Pniowsky před projekcí filmu
Osobně za nejkrásnější scénu filmu považuji tu, ve které si spolu na začátku hodnou chvíli vyprávíte příběh. Mě by ale Anno zajímalo, která scéna ti při natáčení dala nejvíce zabrat?
AP: To je těžká otázka… V každé scéně jsem se snažila vydat ze sebe to nelepší, ale myslím, že ta závěrečná byla nejtěžší. Nedokázala jsem si totiž sama sebe v takové situaci ve skutečnosti představit. A pak taky scéna, kdy utíkám vysokým sněhem. To byl fyzicky velmi náročný moment.
Anna mluvila o tom, že aby dokázala něco zahrát, musí si sama sebe v té situaci představit. Používáte i vy, Casey, nějakou metodu, jak se dostat do role?
CA: Řekl bych, že ano. Nejdřív se snažím uvědomit si, jestli by to které chování dávalo smysl. Potřebuju rozumět chování postavy, a teď nemluvím jenom o filmu.
Takže režírování si užíváte?
CA: Ano, většinu času, ano…
A kdy ne?
CA: Je hrozně těžké, když vám lidé okolo říkají, že něco nejde kvůli času nebo penězům, nebo s vámi prostě někdo v něčem nesouhlasí – tak v takových případech… Jednou za vámi někdo přijde a řekne, že s vámi nesouhlasí, pak přijde kostýmní návrhář a že té postavě neoblékne tohle červené tričko, kameraman chce zase scénu natočit z jiného úhlu. A vy jste ten, kdo stojí uprostřed té celé spolupráce, jste zranitelný a současně nechcete být za diktátora. Všichni se jednotlivě o film staráte a chcete pro něj to nejlepší, ale musíte najít společnou řeč.
Casey Affleck před hotelem Pupp s fanoušky
Nutí vás tyhle chvíle být nápaditější?
Ano, a taky mě dělají pokornějším. Zároveň ale musí být zachováno to, že finální rozhodnutí dělá jeden člověk. Ve chvíli, kdy to tak není, vzniká zmatek. Když jsem v roli herce, tak vždycky „sloužím“ režisérovi, i když s ním třeba nemusím souhlasit a nelíbí se mi, co říká. A tak, jak jste říkala, musím jako režisér najít nějaké nápadité řešení. A když pak večer dorazím domů a popisuju pak ten konflikt své přítelkyni, uvědomím si, jak jsem se mýlil, tak si pak říkám zaplaťpánbůh, že se našel někdo, kdo měl sílu a byl schopný mě zabrzdit. To jsou chvíle, které mě zachrání před tím, abych udělal milion chyb.
Ve vašem snímku Světlo mého života se mihne také Elisabeth Moss. To bylo asi také krátké natáčení…
CA: Jednodenní, což je velmi náročné. Nemáte čas se ani rozkoukat. Ona je ale velký profík! Přišla a dělala najednou milion věcí. Sama děti nemá, ale byla schopná miminko, které jsme na natáčení měli, přebalit, umýt, zazpívat, předstírat, že umírá… Stíhala toho neskutečně moc. A pak byla zase pryč. Byla to krásná spolupráce.
A jak to bude s Caseym Affleckem vypadat do budoucna? Táhne vás to teď víc k režírování, anebo setrváte u herectví? Kde je balanc?
CA: Já nevím… Hraní mám hrozně rád, už to dělám takovou dobu. Rád se účastním natáčení a snažím se rozklíčovat, co ode mě režisér potřebuje. Pořád mě to baví. Ale stejně tak chci vyprávět své vlastní příběhy. Někdy je to těžké, když si připustíte, že jste vlastně jenom loutka.
Pro festival ve Varech jste taky natočil znělku. Jak na tuhle akci vzpomínáte?
CA: Bylo to dost divné. Nikdo mi totiž přesně nevysvětlil, co se bude dít. Přece jenom tam byla určitá jazyková bariéra. Vlastně jsme na to natáčení měli jenom jedno odpoledne, a tak jsem dělal, o co jsem byl požádán, ale úplně jsem nerozuměl tomu humoru. Dostal instrukce, abych moc nemluvil a spíš to zahrál. A výsledek byl skvělý – velmi suchý smysl pro humor. A ta žena, která je na začátku toho spotu, byla velice vtipná. Točilo se to v úžasném krámku, je to černobílé… A já potom seděl a říkal si – hm, klidně bych si to zopakoval! Teď už rozumím té podstatě a vtipu, o který šlo. Mohl bych to natočit teď znova a ještě lépe.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s.
