Už nějakou dobu se ví, že v Rumunsku umí točit hrané filmy. Že se tam ale také pomalu buduje základna pro animovaný film, je věc docela nová. V čele tamějšího animovaného filmu, specifičtěji v čele anidoku (animovaného dokumentu) stojí Anca Damian. Do Třeboně tato dáma přijela proto, aby společně s dalšími dvěma porotci (Ronem Dyensem a Annou Vášovou) vybrala vítězné snímeky mezinárodní soutěže a uvedla také dva své – Crulic: Cesta na onen svět (2011) a Kouzelný vrch (2015).
Anca Damian (foto: Anifilm)
Jak si vy sama pro sebe definujete anidok, tuhle specifickou disciplínu animovaného filmu, kterou se zabýváte?
Anidok vypráví příběh určité události, osoby, věci prostřednictvím animace. Setkala jsem se už s hlasy, které říkaly, jak nemůžu tvrdit, že animace může být svědkem reality. Existuje mnoho animovaných dokumentů, které používají skutečný hlas a obrázky jenom ilustrují to, co je říkáno. I v mých filmech zazní hlas, ale něco je opravdové ve smyslu toho, jak se stavíme právě k animaci. V obou snímcích, které se tady v Třeboni promítaly, jsem použila komentář, který jsem si sama napsala. Realita je mnohem víc než jen to, co vidíme. Existují různé pohledy na věc a nikdo nemůže říct, že tohle je ten jediný a správný. Vždycky máme na výběr. A to, jak s animací pracuju, je pro mě způsob, jak můžu nechat realitu vyplavat na povrch. Jasné ale je, že i v případě anidoku vzniká určitá struktura vize, když zpracovávám nějaký příběh.
Viděla jsem tu oba vaše snímky, ale Crulic mi byl svou atmosférou mnohem bližší než Kouzelná hora. Fascinovala mě ale hlavně šíře vašeho výtvarného jazyka, který jste v obou filmech použila. Pracujete s velmi pestrou paletou vizuálních a animačních technik a zdá se, že se nerada opakujete. Přitom to ani trochu není póza…
Rozdíl mezi těmi mými dvěma snímky je hlavně v tom, že Crulic je postaven na emocích, kdežto Kouzelný vrch je intelektuálnější, je to donquichotský příběh. Většinou je to tak, že Crulic se dotkne více lidí. Kouzelný vrch mapuje padesát let minulého století a rezonuje většinou spíš s jednotlivci.
Kouzelný vrch (2015)
Jestli oba dva snímky pro mě něco spojuje, tak je to určitě vždy statečnost hlavní postavy, která bojuje proti nespravedlnosti a taky často s lhostejností.
Víte, i když už jsem dávno velká holka, mám v sobě pořád určitou naivitu, že tenhle svět může být lepší. (smích) Sice je mi jasné, že každý člověk neumí být otevřený, obrazně řečeno. Jsou tací, kteří zůstanou zavření do smrti a vůbec je nenapadne, že by věci mohly být jinak. Věřím ale, že umění v jakékoliv formě dokáže být světlem ve tmě. A já jsem si zvolila pro své vyjadřování právě film.
Oba dva snímky jsou určitým způsobem spojeny s Polskem. Má to nějaký hlubší smysl?
Ne, je to náhoda. Než jsem začala pracovat na příběhu Crulica, nepojilo mě s Polskem vůbec nic. A dneska si dělám legraci, že když jsem natočila Crulic, který propojuje Rumunsko a Polsko, pak Kouzelný vrch, ve kterém hlavní hrdina cestuje z Polska do Francie a následně do Afghanistánu, tak by možná další film měl být o cestě z Afghanistánu do Rumunska, aby se kruh pěkně uzavřel. (smích)
Co rozhoduje ve vašich filmech o tom, jakou techniku zrovna pro ten či onen obraz použijete?
Já jsem animaci nestudovala, a považuju to vlastně za svou velkou výhodu. Nemám v sobě právě podvědomě zakódováno, že pro to či ono bych měla použít určitou techniku. Používám takovou techniku, která mi pro tu danou chvíli příběhu přijde jako nejlepší vyprávěcí nástroj. Spolupracuju s francouzskou školou animace a často tam slyším, jak studentům říkají, že určitou techniku nemůžou mixovat s takovou či onakou věcí a podobně. Nebo taky, že ta změna technik bude diváky filmu unavovat. Já si to ale nemyslím. Únavné to bude pouze v případě, že ono vyjádření nebude fungovat s příběhem. Pak to celé bude jen nahodilé předvádění, aby divák viděl, co všechno tvůrce umí.
Crulic – Cesta na onen svět (2011)
Zmiňovala jste, že jste nestudovala animaci. I na střední škole jste se ale věnovala něčemu úplně jinému…
Rodiče si nepřáli, abych se dělala umění. Byla jsem skvělá v matematice, chodila jsem na nejrůznější matematické olympiády. Tenhle obor mi hodně pomohl s tím, co dnes dělám. Dobře se mi plánuje a stíhá víc věcí najednou.
Spolupracujete stále s těmi stejnými lidmi nebo své spolupracovníky ráda měníte?
Tak napůl. Mám skupiny spolupracovníků v Rumunsku, Polsku, Francii a Belgii, Itálii, Norsku. Záleží, o jakou práci na filmu jde a jakou duši má příběh. Taky si myslím, že každá dlouhodobější spolupráce do určité míry potřebuje nějaké osvěžení, jinak se člověk zacyklí.
Jak to celkově vypadá s rumunským animovaným filmem v dnešní době?
Jsme na začátku cesty. Teprve loni se animace poprvé objevila na vysoké škole jako samostatný obor. Uvidíme, jak to dopadne, zatím je celé trochu nahoru dolů. Na tenhle obor se hlásili studenti z vizuálního umění. Ne každý animátor ale může být režisér animovaného filmu a naopak. Je potřeba, aby si studenti vyzkoušeli obě polohy a uvědomili si, k čemu víc tíhnou.
V Třeboni jste členkou poroty, která vybírá vítěze z deseti celovečerních animovaných snímků. Shodnete se snadno se svými kolegy?
Když jste členem poroty, nutně se dostáváte do konfrontace s jinými pohledy na věc od ostatních členů. Důležité je, abychom byli schopni najít stejnou řeč a ocenily kvality snímků. Na druhou stranu bylo by opravdu nudné, kdyby v porotě seděly ještě mé dva další klony… (smích)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Anifilm © 2019
