Na přehlídku nazvanou Arabské noci společnosti Film Europe, která se konala minulý týden, přiletěl režisér filmu Yomeddine Abu Bakr Shawky a producentka snímku Dina Emam. Společně představili jejich první celovečerní snímek, který vznikl v egyptsko-rakousko-americké koprodukci. Abu a Dina jsou partnery i v životě, a tak jsem si je na rozhovor o filmu a práci na něm pozvala společně, aby se mohli navzájem doplňovat. Jejich snímek o leprotikovi, který chce poznat svou rodinu a podnikne kvůli tomu dlouhou cestu, byl vybrán loni do hlavní soutěže v Cannes, což bylo malou senzací pro všechny zúčastněné. Od dnešního dne je také k vidění v klasické české kinodistribuci.
Yomedine
Nejdřív by mě zajímalo, co vlastně znamená Yomeddine, což je název vašeho snímku?
Abu: Yomeddine znamená „soudný den“. Jedna z hlavních postav totiž o soudném dni hovoří jako o čase, kdy si budou všichni rovni, čímž odkazuje k podstatě našeho filmu. Nápad na tenhle film ale vznikl už docela dávno. Asi před deseti lety, jsem natáčel dokument o leprotické kolonii v Abú Zábal. Jedna z postav dokumentu právě tuhle myšlenku tehdy zmínila a já si říkal, že je to zajímavý pohled na věc. Když někdo nemůže dosáhnout spravedlnosti za svého života, pak ji hledá někde jinde. Nápad na celovečerní snímek ve mně pak klíčil díky těm mnoha příběhům dětí, které jsem v kolonii potkal, ale také díky rodičům, kteří své děti do leprosárií přivedli a kteří mi své příběhy vyprávěli. A tak základ pro roadmovie, kde se leprotik Bešaj rozhodne ve společnosti chlapce ze sirotčince cestovat přes celý Egypt, aby našel svoji rodinu, se začalo drát na svět.
Příběh, který sledujeme ve vašem snímku, je tedy skutečná situace v dnešním Egyptě? Mám na mysli hlavně to, jak se zachází s lidmi, kteří byli postiženi leprou (malomocenství, infekční choroba).
Abu: Myslím, že podobná situace existuje nejenom v Egyptě. Je to o míře lidskosti. Lidi se bojí lidí, mají strach z nemocí, nerozumí tomu, proč někdo vypadá jinak… Navíc je tu ještě otázka náboženství a kulturní odlišnosti. Myslím, že tohle jsou všechno fenomény, které jsou aktuální po celém světě, což je celkem znepokojivé.
Postrádáme empatii a trochu větší porci účasti?
Dina: Možná. Něco podobného se děje všude kolem světa. Pereme se jako lidstvo s tím, že být jiný neznamená jenom jinak vypadat zvenku. Můžeme být jiní i díky odlišnosti vycházející zevnitř. Vše závisí na toleranci a respektu mezi lidmi.
Ale zpátky k filmu. Jak náročné bylo natáčet v Egyptě?
Dina: Nejtěžší bylo to, že nás nikdo neznal. Je jednodušší natáčet kdekoliv, když lidi vědí, kdo jste. Navíc když chcete dělat věci trochu jinak a nikdo vás nezná, není snadné přesvědčit ostatní. A my navíc v Egyptě nějakou dobu nežili. Nakonec se ale celá situace celkem rychle poddala a všichni, kteří se účastnili natáčení, pochopili, že je třeba spolupracovat. Ale upozorňuji, že teď vůbec nemluvím o finanční stránce projektu…(smích) To byla samostatná kapitola! Na konci našeho natáčení pak všichni plakali, že už je dotočeno. Určitě nám to celé v mnohém otevřelo oči. Vlastně by se o tom dal natočit celý dokument. Škoda, že jsme to neudělali! Vážně! Máme fotky, ale mít to celé zachycené na kameru, by bylo něco! (smích)
Abu: Určitě znáte dokument Ztracen v La Mancha (2002), no a my si připadali nějak podobně.
V příběhu je mnohokrát zmiňovaná víra. Zaznívají tam věty jako „to nechej na Bohu“ nebo Bůh ti pomůže“. Je všeobecně víra v životě pro Egypťany důležitá? Navíc vaše hlavní postava Bešaj je křesťan, ne muslim.
Abu: Víra je stále velmi důležitá v každodenním životě a u kohokoliv, a to i přesto, že ne všichni se aktivně chodí modlit. Já osobně jsem vyrůstal v rodině, kde na příslušnosti k náboženství tolik nezáleželo. Moje máma je jihorakouská katolička a můj otec je egyptský muslim. Nejdůležitější věc, které mě ti dva naučili je, že je třeba vést dialog, který sice vychází z odlišností, ale právě hovor o tom nás pak dovede všechny spojit. Věřit si může každý v co chce do té doby, než začne omezovat mou osobní svobodu. A k tomu je potřeba i respekt. A Bešajova křesťanská víra? Chtěl jsem vytvořit kontrast, který ale v Egyptě není neobvyklý. A navíc v Bibli se říká, že Ježíš vyléčil malomocné.
Yomeddine (foto: Film Europe)
Byrokracie – další několikrát zmíněné téma v Yomeddine. Přesto, že ve snímku v určitou chvíli i pomáhá, je to protivná záležitost.
Dina: (smích) To tedy je!
Abu: Tak se té otázky chopím já. Jestli mám v životě nějakou opravdu velkou frustraci, pak je to právě byrokracie. Hrozně mě štve, když mi někdo řekne, že proto, abych se dostal k jednomu povolení, musím na pět různých oddělení a podobně. Prostě to otravuje život, ztrácíte čas a nedává to celé smysl. Když si vzpomenete na tu scénu, kterou máme v Yomeddine, tak to je vlastně popis mého osobního zážitku. Když jsem se totiž zapisoval na univerzitu, potřeboval jsem nějaké dokumenty, které jsem si musel vyzvednout na takovém divném oddělení. Tam jedna pracovnice vešla do obrovské místnosti se složkami, které ani nebyly popsané a kde to vypadalo, jako by to celé nemělo vůbec žádný systém. Ona ale sáhla po jedné z nich, vytáhla ji a našla ty moje bez mrknutí oka! Nechápal jsem vůbec, jak to udělala! (smích)
Dina (k Abuovi): Víš, jak se jí to povedlo? Přece Bůh jí pomohl! (smích)
Režisér snímku Yomeddine A.B. Shawky
Pojďte mi teď říct něco o dvou hlavních představitelích filmu a do té doby nehercích Bešajovi a Obamovi…
Abu: Představitel Bešaje Rady Gamal je skutečně leprotik, který dodnes obývá zmíněnou kolonii. Dostal se tam, když mu bylo nějakých šestnáct let. Potkal jsem se s ním až poté, co jsem měl hotový scénář k filmu. Hledal jsem toho správného člověka pro tuhle roli a on mi byl doporučen. Hned, jak jsme se potkali, bylo jasné, že on bude Bešaj. Byl vtipný, charismatický, rozuměl příběhu a byl potěšen, že by mohl stát před kamerou. A s Obamou, druhou hlavní postavou, kterou si zahrál Ahmed Abdelhafiz, to bylo všechno trochu komplikovanější. Jeho objevení mi trvalo podstatně déle. Zkoušel jsem nejprve hledat přes castingovou agenturu, cestoval do Núbie (historické území rozprostírající se v údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta), ale nikoho vhodného jsem nenašel. Pak nám někdo řekl o jiném natáčení v Káhiře. Prý je tam nějaký chlapec, který se všech od filmu pořád na všechno vyptává a nikdo neví odkud je. Tak jsme se na něj jeli podívat. Brzy po našem setkání bylo jasné, že je to ten pravý Obama! Dneska jsou už Rady i Ahmed v Egyptě slavní. Získali několik hereckých ocenění, mají své fanoušky, chodí do show, lidi je zastavují na ulici, chtějí se s nimi fotit…
Yomeddine (foto: Film Europe)
Zbytek obsazení byli taky neherci?
Abu: Byl to mix.
Dina: Mám ještě zajímavý příběh muže bez nohou, který ve snímku taky účinkuje. Abu měl na tuhle roli domluveného jednoho herce, který ovšem na natáčení nedorazil. Kolem sebe jsme ale naštěstí měli skupinku místních, kteří nás při natáčení vlastně chránili, protože jsme se pohybovali v oblasti, která nebyla moc bezpečná. Když zjistili, koho potřebujeme, řekli, že takovou postavu budeme další den mít, což se taky stalo.
A proč se Obama vlastně jmenuje Obama?
Abu: To nebylo původní jméno, které měla jeho postava ve scénáři. Celé to vzniklo v Núbii při mém neúspěšném hledání jeho představitele. Tehdy jsem tam potkal jiného chlapce, kterému říkali právě Obama. Ptal jsem se ostatních, proč to tak je, ale nikdo nevěděl. Říkali, že tak prostě vypadá a to stačilo. A já si říkal, že je to vlastně nesmírně zvláštní, jak zvláštním způsobem jedna kultura dokáže pronikat do jiné. Pro ně to byl jenom obličej, který občas zahlédli na televizní obrazovce, ale k němuž nedokázali přiřadit žádný skutek.
Dina: Stejně tak mu mohli říkat třeba Michael Jackson…
A ještě mě zajímá, jaké to bylo dozvědět se, že váš snímek bude uveden na festivalu v Cannes?
Dina: Víte, já nechci říct, že jsme to nečekali ani že jsme to neočekávali. V sobě jsem si o tom uvažovala spíš tak, že jsem si říkala, že ať to dopadne jakkoliv, bude to skvělé. Udělali jsme to, co jsme udělat chtěli, a to bylo nejdůležitější. Pamatuju si, jak jsme zrovna byli v Abuově kanceláři, když jsme se to dozvěděli. Okamžitě jsme si radostí padli kolem krku a chtělo se nám plakat štěstím.
Nakonec je to vaše společné dítě…
Dina: Ano! To dítě dospělo a my ho teď poslali do světa, aby se začalo starat samo o sebe! (smích)
Tvůrci filmu Yomeddine na festivalu v Cannes
A je teď po úspěchu s Yomeddine jednodušší získávat finance a kontakty pro vaši další práci?
Abu: No, víte, je to komplikovanější. Když skončíte školu a než natočíte první celovečerní snímek, nikdo vás pořád z branže nebere vážně. A to ještě nemluvím o stádiu, kdy třeba ještě studujete a máte za sebou jenom krátký film… Pak, i když ten celovečerní snímek natočíte, nikoho pořád nezajímáte do té doby, než ten váš film něco dokáže. Takže, abych vám odpověděl: ano, určitě nám ten úspěch pomáhá pootevřít dveře k dalším potencionálním sponzorům.
Na závěr bych odbočila úplně někam jinam a chtěla bych se zeptat na herce Ramiho Maleka, představitele Freddieho Mercuryho v divácky úspěšném snímku Bohemian Rhapsody. Jeho rodiče jsou oba Egypťané, že?
Dina: Ano. Osobně ho bohužel neznám. Mám ho ale nesmírně ráda, a to nejenom proto, že je Egypťan, ale protože je to hlavně velice talentovaný člověk. Musel pracovat velmi tvrdě a dlouho, aby se dostal tam, kde je dnes. A já všem, kteří jsou opravdu talentovaní, přeju vždy to nejlepší a taky hodně štěstí.
Abu: Rami není jedinou osobností z Blízkého východu, která minulý rok zaznamenala velký úspěch. Je to i Nadine Labaki se svým snímkem Kafarnaum nebo Talal Derki, který natočil dokument O otcích a synech. Mám dojem, že blízkovýchodní kinematografie prochází velmi silným obdobím a že se děje spousta dobrých věcí. A já doufám, že tenhle stav ještě nějakou dobu potrvá.
připravila Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2019
