Nominace na Oscary v sekci Zahraniční film a Cena poroty z Cannes jsou dva důležité úspěchy, kterých zatím dosáhl snímek Kafarnaum libanonské režisérky, herečky a scénáristky Nadine Labaki. Tahle dáma na poli filmu není žádným nováčkem. Její snímky jako Sukkar banat (2007) nebo A co teď? (2011) jsou oceňovány jak veřejností, tak kritikou. Sama si píše scénáře a také ve svých snímcích hraje, i když tentokrát jenom v mini roli právního zástupce žalujícího.
I když jsou její filmy pokaždé silnou a životaschopnou sondou do arabských životů (v případě A co teď? i do těch křesťanských), neukazoval žádný z nich tak koncentrované a děsivé svědectví jako právě její Kafarnaum. To celé ještě posiluje fakt, že v tomto filmu jde především o děti.
Režisérka vypráví příběh, jehož hlavním hrdinou je charismatický dvanáctiletý chlapec Zajn, který žaluje své rodiče za to, že ho přivedli na svět. Poté se zpětně rozvíjí celý příběh, který vede k vysvětlení jeho postoje. Odehrává se v chudinské bejrútské čtvrti, v níž hlavní hrdina Zajn žije s rodiči a dalšími sourozenci, kterých je jako smetí. Od útlého dětství musí všechny děti přispívat svou prací na nuzné rodinné živobytí. V tomto případě je ale ještě vše o to víc drásající, že násilí a týrání vlastních dětí, které samozřejmě nemohou a ani nesmějí navštěvovat školu, je běžnou součástí každého dne stejně jako mnoho dalších útrpností, které samy o sobě vyžadují divákovy hluboké nádechy při jejich sledování. Dílem je celý tristní stav výsledkem chování celé společnosti, dílem neschopnosti začít přemýšlet jinak. To jde ale těžko ve světě silných tradicí, kde vládne především negramotnost.
Zajnova mladší sestra Sahar je ve svých jedenácti letech prodána za pár slepic místnímu obchodníkovi, u kterého Zajn pracuje. To je moment, kdy se v chlapci i přes jeho neskutečnou dosavadní odolnost něco zlomí a rozhodne se utéct z domova. Setká se s etiopskou ženou Rahil, které brzy končí povolení k pobytu a které nemá kdo hlídat malého syna. I při tom málu, které má, se ho ujme a on jí zase pomáhá s malým Jonasem. Rahil ale nenašetří dostatek peněz, aby si mohla nové falešné povolení pořídit a při kontrole je zatčena. Zajn, aniž by tušil, co se s matkou dítěte stalo, se opět musí stát tím silným a neochvějným, který nepostrádá důvtip a vůli. Jenže všechno má své meze, a tak je i relativně malý chlapec nucen k činu, který vychází z jeho zoufalství. Ani to ale není důvod k tomu, že se Zajn posléze dostane do věznice pro mladistvé.
Tíživý příběh Kafarnaumu ve vás zůstane dlouho. A rozhodně k tomu přispěje i to, že se Labaki do hlavní role povedlo najít chlapce, který svým charismatem už při tak nízkém věku dovede diváka fascinovat stejně jako z něj vykřesat (byť ne mnohokrát, a ne na dlouho) úsměv. Všichni ti, kteří se tu před kamerou objevili, jsou neherci a jejich skutečné osudy by samy o sobě vydaly každý na další film.
-
75%
-
80%
-
85%
-
80%
Kafarnaum (2018)
Labaki na diváka hrne jednu nesnáz za druhou, ale nesnaží se tím prvoplánově si vydupávat pozornost. Vypráví o životech těch, které společnost toleruje, ale nepřijímá. Koncentrovaná ponurost dokáže diváka zasáhnout hodně hluboko a já se klaním před přirozeností, kterou na plátně předvedl především hlavní představitel Zajn al-Rafí. Emočně vyčerpaná, ale příběhem naprosto naplněná na Kafarnaum dlouho nezapomenu.
foto/video: Film Europe © 2018