Letošní Das Filmfest nabídl také několik dokumentů. Film Life as it is: Miloš Forman on Miloš Forman vypráví o režisérské legendě, scénáristovi a herci Miloši Formanovi. Jeho autorem je německý filmový historik, pedagog, dokumentarista s lehkou nadsázkou i herec Robert Fischer. Svůj dokument přijel do Prahy osobně uvést, aby pak mohl diskutovat s jeho diváky. Vzhledem k okolnostem (Miloš Forman letos v dubnu zemřel ve věku 86 let), nesmrtelným snímkům, humoru a upřímnosti, které byly esencí téhle filmařské legendy, nebylo moc o čem přemýšlet, když jsem se rozhodovala koho bych letos z bohaté nabídky hostů ráda vyzpovídala. A mám-li být naprosto upřímná, chtěla jsem si tak aspoň zprostředkovaně díky panu Fischerovi pro sebe „ukrást“ aspoň malinký kousek té zářivé aury, kterou mě vždycky Formanova osobnost uchvacovala.
Miloš Forman (foto: archiv)
Potkali jsme se poté, kdy režisér Fischer v neděli v podvečer uvedl druhou projekci svého dokumentu v pražském kině Atlas. A pak to začalo – společně jsme si povídali, a nakonec to celé spontánně přerostlo do toho, že jsme si živelně skákali do řeči a smáli se při komentování mnoha scén ať už z Formanových filmů nebo přímo z dokumentu. Celý se odehrává v kanceláři Formanova agenta Roberta Lantze, Forman jako skvělý vypravěč dvě hodiny vypráví chronologicky o svých zkušenostech, filmu, životě, a tak jeho dvouhodinová stopáž uteče jako voda.
Miloš Forman (foto: archiv)
Pane Fischere, vy jste už v roce 2000 prezentoval o Formanovi dokument, který se jmenoval Milos Forman: Kino ist Wahrheit. Ten je také někde k vidění?
Ono vlastně není potřeba, abyste ho viděla, protože to je v podstatě vystřižených třicet minut z tohoto dvouhodinového, který se teď promítá dole v sále. Ta krátká verze vznikla pro FILMFEST MÜNCHEN, kde se toho roku konala Formanova retrospektiva. S Milošem jsem se kvůli rozhovoru setkal šest týdnů předtím, pak přijel na zmiňovaný festival do Mnichova, aby převzal Cenu za celoživotní práci. Když se pak můj dokument na zahájení festivalu promítal, seděl Forman vedle mě a já byl strašně nervózní, že se dívá na moji práci. Na ten dokument jsem tehdy dostal jenom třicet minut, a tak jsem neměl moc prostoru zacházet v něm do detailů. Teď v té dvouhodinovce to bylo něco jiného. Sestříhal jsem úplně novou verzi z těch mnoha hodin, které jsem s ním tehdy natočil.
To interview je skvělé! Navíc je to taky asi ten nejdelší rozhovor na kameru, který kdy s Milošem Formanem vznikl. Neuvědomuji si, že by s ním něco takového někdo natočil.
Ani já ne. Nemůžu to úplně stoprocentně potvrdit, ale myslím, že žádný podobně rozsáhlý dokument, ve kterém by tak dlouho souvisle hovořil na kameru, neexistuje.
Miroslav Ondříček s Milošem Formanem v šedesátých letech
Je to studnice informací a nejrůznějších detailů. Taky se mi moc líbí, že jste v něm velmi jednoduše rozdělil Fomanův život na ten pražský a ten v Americe.
Oběma částem Milošova života jsem se snažil dát v dokumentu stejný prostor. Když tehdy přišel nápad na Formanovu retrospektivu na mnichovském festivalu, dělal jsem tam programového ředitele. Věnoval jsem se téhle práci celých 25 let a skončil jsem s ní před dvěma lety. Dokumenty jsem začal točit až v roce 1999, můj první krátký dokument byl o Hitchcockovi a Truffautovi…
Promiňte, že vám do toho skáču, ale jestli se nepletu, tak za překlad kompletního díla právě Truffauta (z francouzštiny do němčiny) jste byl také vyznamenám Řádem umění a literatury francouzským ministrem kultury, že?
Ano, byl. Ale zpět k Formanovi, díky své práci jsem měl kontakty v bavorské televizi a tam řekli fajn, pojďme to udělat! Kolik času máte, víte, tak vyražte do New Yorku. Věděl jsem, že tohle je velmi jedinečná příležitost. Miloš byl pak při natáčení nesmírně otevřený a řekl mi, že máme celé odpoledne a že se můžu ptát na cokoliv chci. Na to setkání jsem se velice dobře připravil, měl jsem přečtenou jeho biografii, což mi velmi pomáhalo. Znal jsem tak většinu příběhů, které mi pak na kameru vyprávěl. Díky tomu jsem se mohl doptávat i na nejrůznější podrobnosti. Byly to velice krásné momenty… (zasní se). Samozřejmě jsem taky ještě v rámci přípravy viděl znova všechny jeho filmy. Znal jsem každou scénu a mohl ji odvyprávět málem i pozadu. Pochopitelně jsem mu kladl i otázky, na něž jsem v jeho životopise nenalezl odpovědi, a to bylo ještě o to zajímavější. Ale co to přesně bylo, to už si opravdu nepamatuju. Přece jenom je to osmnáct let! Myslím ale, že mám pořád ještě schované poznámky k tomu rozhovoru. Já si totiž většinou všechny schovávám.
To za ta léta vaší práce musí už být pěkné štosy sešitů!
To si piště!
To interview probíhalo tehdy v newyorské kanceláři Formanova agenta Roberta Lantze, kterého nikdy Forman v průběhu své americké kariéry nevyměnil za nikoho jiného.
Nevyměnil. Jejich spolupráce začala momentem, kdy Miloš Forman přijel do New Yorku. Robert Lantz zemřel v roce 2007, bylo mu 93 let. Myslím, že jeho syn pak převzal jeho kancelář. Pro náš rozhovor dal přednost Lantzově kanceláři na Manhattanu a řekl mi, že je to vlastně jako by byl ve své kanceláři. Natolik se tam cítil jako doma. S Lantzem ho pojilo silné přátelství.
Robert Lantz byl vůbec z dnešního pohledu zvláštní osobnost, co se jeho práce týká. Spolupráci se svými klienty ( např. Elizabeth Taylor, Ricahrd Burton, Liv Ullman, Leonard Bernstein atd., pozn.red.) uzavíral pouhým potřesením rukou, nepoužíval e-mail…
Ano, Miloš měl štěstí, že narazil na Lantze, který byl velmi loajální. V New Yorku ale také potkal Saula Zaentze, který produkoval jeho snímky Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadea a také Goyovy přízraky. Seznámil se tam s producentem Michaelem Hausmanem, který produkoval v podstatě všechny jeho další americké filmy. O tom všem Miloš v dokumentu mluví stejně jako vypráví i o svých blízkých českých spolupracovnících. Když přijel do Ameriky, tak se samozřejmě porozhlížel po své pomyslné nové zámořské rodině a povedlo se mu obklopit se řadou lidí, kteří mu zůstali věrni až do konce.
Dcera Deneuvové Chiarra Mastroianni a Miloš Forman (foto z filmu Milovaní, ve kterém hrála i Catherine Denevue)
Tomu se říká štěstí a taky je to obraz skutečného přátelství… Líbí se mi taky, jaký jste zvolil název vašeho dokumentu-“život jaký je“. Myslím, že dokonale definuje Formana samotného. I když jsem ho bohužel nikdy neměla šanci potkat, jsem přesvědčena o tom, že to byl velmi otevřený a laskavý člověk, který nic nepředstíral před kamerou ani za ní.
To je přesně to, co jsem se snažil vyjádřit už i v názvu toho mého prvního dokumentu o něm („Film je pravda“, pozn. redakce). V obou dvou případech jsou to věty, které použil on sám. Mluvil o tom, jak těžké je najít něco nového, když chcete na plátně „mluvit“ pravdivě. Samozřejmě, že tohle je téma, o kterém se dá diskutovat donekonečna. Souvisí to ale s tím, proč chtěl dělat film. Když se díváte na jeho starší filmy, vidíte, že často točí s neherci. A to je to. Ale ani přesto jeho úplně první snímky nemůžou být považovány za dokumenty. S svým obsazením pracoval i před kamerou. Chtěl, aby byl výsledek co nejblíže pravdě. A to je vždycky věc přístupu ať už jde o hraný nebo dokumentární film. Když dokážete herci dát tolik svobody jako to uměl Miloš Forman, tak si v podstatě stačí jenom počkat na výsledek. Nikdy jsem nebyl přítomen na natáčení nějakého Formanova filmu, ale podle toho, co jsem s ním zažil během natáčení rozhovoru, si dovedu představit jaký druh energie a radosti to všem muselo přinášet. Při takovémto systému práce je tak nesmírně důležitá kamera. Potřebujete mít vedle sebe skvělého kameramana…
A toho on měl.
Ano. V mém dokumentu se snaží vysvětlit, jak důležité pro něj bylo, aby i v Americe mohl pokračovat ve spolupráci s Miroslavem Ondříčkem. A to ve Státech nebylo ani trochu jednoduché. Speciálně k práci jako je kameraman, produktový designér, osvětlovač, střihač Američané jen tak někoho „zvenku“ nepustí. Formanovi se povedlo něco výjimečného, když s ním Ondříček mohl spolupracovat na jeho prvním americkém filmu Taking Off. Liší se od ostatních filmů, které pak Forman v Americe natočil.
Ano, ten film funguje jako most mezi dvěma světy.
V Taking Off se taky objeví Formanův záměr použít znova záběry na zpívající dívky, jako to udělal při svém úplně prvním krátkém filmu Konkurs. Mám hrozně rád moment, kdy o tom v mém dokumentu mluví a říká, že tentokrát už to chtěl udělat správně. A pak je tu taky ten jeho příběh s reklamou na Royal Colu. Přišli za ním, že se jim nápad s tím zpěvem líbí, a nabídli Formanovi za minutovou reklamu milion dolarů! A k tomu Formanův komentář o tom, jak dostal lekci z kapitalismu… (smích)
Přelet nad kukaččím hnízdem
Který Formanův film máte vy osobně nejraději?
Musím zmínit dva, protože si myslím, že by nebylo fér míchat dohromady snímky, které vznikly tady a ty americké. Z těch jeho českých filmů, hm…není to jednoduché (dost dlouho přemýšlí)…by to asi byly Lásky jedné plavovlásky. Z těch amerických…no… Přelet nad kukaččím hnízdem byl pro mě zásadním filmem. Viděl jsem ho v roce 1975, kdy vznikl, přímo v Londýně v původním znění. Tehdy v Německu nebylo možné vidět zahraniční snímek s titulky, všechno bylo dabované, což jsem vždycky z duše nesnášel.
To já taky…
A tak jsem se ho nemohl tehdy nabažit. Viděl jsem ho asi třikrát za sebou, protože jsem do Londýna cestoval často. Takže to by byl velmi osobní výběr, miluju ten film doposud. Pořád mám při jeho sledování úplně stejné pocity jako tehdy poprvé. Ale na vrcholu stojí Amadeus. To je taková dokonalost a radost ten film sledovat! Je to příběh o vášni. Navíc způsob, jakým v něm Forman pracuje s hudbou, když ji dá prostor jakoby to byla další postava je unikátní. Vůbec celý nápad s tím, jak představí Mozarta divákům prostřednictvím Salieriho. Celé to postavil na výtečné divadelní adaptaci. A konečně to, že Amadea mohl natáčet v Praze. Tu jeho radost z plátna cítíte, je to jeho srdcovka.
Amadeus (foto: archiv)
Četla jsem, že právě Robert Lantz byl tím, kdo Formana pozval v Londýně na původní divadelní zpracování Petera Shaffera o Johannu Wolfgangu Mozartovi.
Ano, Peter Shaffer byl taky Lantzovým klientem, a tak to celé vzniklo. Až se zítra vrátím zpátky do Mnichova, mám schůzku s hercem Simonem Callowem, který si ve Formanově Amadeovi zahrál roli Schikanedera. A to vám vyprávím proto, že právě Callow tehdy v té divadelní verzi hrál Mozarta. Samozřejmě byl pak nešťastný, že nedostal hlavní roli i ve Formanově filmu, a tak mu Miloš dal alespoň toho Schikanedera. (smích) Myslím, že casting v Amadeovi je naprosto dokonalý.
Navíc většinou nemám rád historické filmy, ve kterých by se mluvilo jenom anglicky. Amadeus by měl být vlastně v němčině…
Vidíte, to mě vůbec nenapadlo! Nejspíš je to tím, že ten celý film působí tak přirozeně a kompaktně…
Přesně! A je to taky tím, že filmová verze vznikla na motivy anglické divadelní hry. Jazyk je nesmírně důležitý.
Ale opusťme teď na chvilku hovor o Formanovi. I vy sám máte nějaké herecké zkušenosti, že?!
Ano.Vlastně je to letos dvacet let! To jsem Prahu navštívil poprvé. Můj španělský kamarád a režisér Fernando Trueba mě poprosil, abych sem přijel na natáčení jeho snímku Dívka tvých snů.
V něm přece hrála Penélope Cruz?
Ano, ale tehdy ještě nebyla tak slavná.
A jaký to byl zážitek?
Naprosto nezapomenutelný! Natáčeli jsme v Barrandovských studiích a Fernanda napadlo, že bychom si jako štáb a herci mohli pronajmout celý malý hotel na Kampě. Sice jsme tak každý den nemuseli absolvovat poměrně dlouhou cestu tam a zpět, ale za to jsme si mohli dosytosti užít krásy Prahy. Prostě nádhera! Nádhera! ( plamínků ve Fischerově očích smíšených s nostalgií se nedá v tu chvíli nevšimnout). Fernando chtěl, abych mu tlumočil, protože ve snímku hrálo docela dost německých herců. Řekl, sedneš si vedle mě a budeš mi pomáhat. Ale pak mi jednoho dne jen tak mezi řečí povídá- jo, a nevím, jestli ti to už někdo říkal, ale zítra máš svůj natáčecí den. (smích) A tak jsem se paradoxně v roli asistenta režiséra ocitl i před kamerou. Sice jsem měl jenom jednu větu, ale bylo to přímo s Penélope, takže si tu vzpomínku náležitě hýčkám. (smích) Je to nesmírně milá a ušlechtilá žena. Taky si pamatuji, že na natáčení se za ní přijela podívat její mladší sestra, která byla stejně krásná jako ona. Taky hrála v několika filmech, ale nikdy se nedosáhla slávy své starší sestřičky.
Tak tohle bude myslím moc pěkný závěr našeho rozhovoru…
Taky si myslím.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: archiv
