Unikátní snímek V Mosulu dokumentaristky Jany Andert přináší syrové svědectví z irácké válečné fronty. Snímek vchází právě do českých kin. Jana byla osm měsíců součástí elitní irácké jednotky Golden Division. Ta operovala ve dvou a půl milionovém Mosulu, z něhož po okupování Islámským státem zbyly dnes z velké části jenom ruiny, které připomínají horor. S režisérkou přinášíme rozhovor.
Tvůj dokument ukazuje iráckou válku z první linie, kdy ses pohybovala po rozbombardovaném Mosulu společně se speciálně vycvičenou jednotkou iráckých vojáků. Co je to za jednotku?
Vojáci Golden Division byli vycvičení Američany, kteří tam operují už od roku 2004. Jednotka v dobách Saddáma Husajna fungovala jako protiteroristická a pak byla samozřejmě využívána v době války. V poslední bitvě ale ztratili 40% svých vojáků.
Ty jsi v Mosulu nejprve fotila a točila reportáže. Pak už ti to ale nestačilo a začala jsi sbírat materiál na film?
Hm… jo, v podstatě je to tak. Ona na reportáž stačí druhá linie, a speciálně ta mosulská. Ale být v první linii je něco naprosto jiného. Měla jsem unikátní možnost být najednou u toho všeho tak blízko. V tu chvíli jsem měla pocit, že je důležité, aby to viděla i veřejnost a abych to dokázala lidem předat tak, jakoby to všechno viděli přímo mýma očima. Syrovou válku se všemi emocemi, takovou, jaká je…
Jak vypadal tvůj běžný den, když jsi byla s Golden Division? Co to obnášelo?
S vojáky jsem spala v jedné místnosti. Když jsme měli vstávat třeba ráno v pět a odjet na operaci, tak jsem si přivstala, abych se nachystala…
…holt, my holky potřebujeme trochu víc času, že? (smích)
No, jasně (smích)… S jednou toaletou a čtyřiceti vojáky okolo to nebylo jednoduché. Pak jsme sedli do aut a vyrazili jsme do terénu, já s kamerou. Většinou jsme ještě dojeli na nějakou základnu odkud začínaly pěší ofenzivy. Často se ale taky čekalo na to, až se boje uklidní. Někdy bylo okolo třeba tolik islamistů se samopaly, že se musela přiletět letadla a určitou část města vybombardovat. Stejně tak jsme museli čekali i ve chvíli, kdy třeba prchala velká masa civilistů. A pak se vyrazilo pěšky, Islámský stát byl od nás potom třeba už jen několik desítek metrů.
Jana Andert
Čím jsi byla vybavená?
Nosila jsem helmu a neprůstřelnou vestu. Bez toho bych se tam nehnula z místa.
Měla jsi někoho, kdo se o tebe vysloveně měl starat?
To úplně ne. Ale občas o mě pečoval jeden plukovník, kterého jsem potkala na samém začátku bitvy.
Jani, když se na tebe člověk podívá, tak kdo by se o tebe nechtěl starat! (smích)
(smích) On ve mně viděl svoji mladší sestru, a to byl přitom mladší než já. Bylo mu tuším sedmadvacet, ale už toho měl v armádě docela hodně za sebou… Takže ten mě občas doprovázel. Ale samozřejmě tam taky vždycky nemohl být. Nakonec je to otázka vzájemné důvěry, ale když dojde na krizovou situaci, o které není nouze, tak je tam ale stejně každý sám za sebe. Kluci mi ale věřili stejně jako já jim, a tak jsem se mohla pohybovat docela svobodně a dělat si svoji práci.
V Mosulu (foto: Jana Andert)
Na co jsi točila?
Na Canon. Je to lehká kamera, která se dá dobře držet v ruce. Používat tam stativ by bylo naprosto nemožné. Ten můj dokument je vlastně založený na situacích. Nemám v něm žádný statický rozhovor. Vojáci mi třeba vysvětlují, co se děje ve chvíli, kdy plní rozkaz. V mém dokumentu nejsou momenty, které bych nějak uměle vytvářela. Nikdy jsem nezasahovala do dění. A jsem ráda, že ti, kteří doposud moji práci viděli, mají pocit, že se při jeho sledování stali jeho součástí. Že to má sílu opravdovosti…A na tom má nemalý podíl taky Tonička Janková, moje střihačka, která byla výborná. Je to zkušená střihačka a těmi materiály se trpělivě prokousávala. Má můj respekt. (úsměv)
Ještě mi řekni, vy jste se vždycky potom vraceli na jedno stabilní místo s vojáky?
Posouvali jsme se. I když jsme měli i místo v jedné vesničce, kde ale spávali většinou generálové a kde byla munice a zásoby. Tam jsem taky občas přespávala, stejně jako přímo v Mosulu v prvních liniích. Vždycky, když se něco dobylo, tak se základna posouvala a postupně jsme putovali s celou základnou. Navíc, co se počasí týká, tak v zimě bylo třeba mínus osm stupňů v noci a přes den to o moc lepší nebylo. Ale hlavně letní počasí je šílené. V posledních týdnech bitvy, kdy se bojovalo o starou část města, bylo víc než padesát stupňů Celsia přes den. A navíc to byl i čas ramadánu a spousta vojáků ho dodržovala, což jsem obdivovala. Na druhou stranu jich tam ale taky hodně kolabovalo, protože nejedli a hlavně v tom horku nepili. Byli jsme většinou celé dny v terénu bez možnosti se někde ochladit a s vodou se samozřejmě muselo šetřit. V létě, když pak v noci klesly teploty, tak to bylo třeba na 38 stupňů…
Ale i tak se ti asi potom zdá, že i to je super…
Ano, to bylo krásný…Ale i tak se moc nevyspíš v takovém horku. A navíc jsi pořád v tom stejném oblečení jako celý den.
A jak si zvykli tvoji blízcí na to, že cestuješ na taková místa jako byl právě Mosul nebo kterákoliv jiná destinace? Protože ty v podstatě jezdíš jenom do míst, kde je válka.
Já jim většinou moc informací z toho mého aktuálního pobytu nedávám.
Ono je to asi lepší. Ty kusé informace asi můžou vzbuzovat spíš spoustu emocí a strach o tebe.
Přesně tak. Já jim spíš oznámím, kde zhruba jsem a že je všechno v pořádku.(úsměv)
V Mosulu (foto: Jana Andert)
A jinak tedy děláš reportáže přímo pro nejrůznější světové televize?
Ano, mám přímo kontakty, se kterými spolupracuju. Dělala jsem nějakou práci pro švýcarskou televizi, britský kanál ITV, pro Der Spiegel, RTL, Al-Džazíra, CNN. Když pak prodám nějakou reportáž velkému médiu, tak mám pak jistotu, že můžu nějaký čas zase pokračovat ve své práci, protože je to dost finančně náročné. Občas je potřeba i překladatel a toho je taky potřeba zaplatit.
A jak jsi se domlouvala při natáčení s vojáky z Golden Division?
Protože byli trénovaní Američany, tak někteří z nich mluví anglicky. Spousta ale taky ne, hlavně ti, kteří se ke Golden Division přidali později. Ti mluvili jenom arabsky. Já jsem se ale taky za tu dobu naučila alespoň základní věty v arabštině.
Máš takový arabský válečný slovník…
No, přesně! Umím takové ty základní věci jako „co se děje?“, „máte vodu?“ a podobně.
V jakých intervalech byli ti vojáci nasazení do boje?
Jestli si to dobře pamatuju, tak to bylo na nějakých dvacet osm dnů a pak měli deset dnů doma. Pak se to ale začalo měnit, protože boje byly hodně silné a mnoho jich umíralo. Někteří tak pak na frontě strávili v kuse třeba měsíc a půl nebo dva měsíce. Velká část těch kluků nebojovala samozřejmě jenom v Mosulu, ale i v jiných bitvách. Je jasné, že jejich psychika už byla taky značně nahlodaná. Pamatuju si, jak ke konci už byli všichni strašně unavení, ztratili spoustu přátel a už duševně nebylo moc z čeho brát.
V Mosulu (foto: Jana Andert)
Musí fungovat asi jako jedna velká rodina a podporovat se navzájem… A nebo jsi mohla zapůsobit ty, která máš kromě fotografie v Holandsku vystudovanou i psychologii! (smích)
(smích) To jsem mohla, to máš pravdu. Ale oni byli z pochopitelných důvodů celkem uzavření. Na mnohých ale pak už bylo vidět, že jsou trochu mimo…
Přišel i u tebe nějaký moment, kdy sis říkla, tak tohle už je i můj limit!
Ano, i takové chvíle byly. Třeba když naši jednotku obklíčil Islámský stát a my nevěděli, jestli se odtud dostaneme živí. A taky mnohdy, když jsme se vraceli pěšky tím děsivě rozbořeným městem zpátky na základnu. Unavení, vysílení, taky méně pozorní, ale stále obklopení odstřelovači. To byli momenty, kdy jsem si občas v duchu říkala, že už nechci…
Když se pak vrátíš sem zpátky do Čech, trvá ti dlouho než se aklimatizuješ?
Asi takhle…První můj pocit je vždycky ten, že sem nepatřím. První dny jsou hrozně zvláštní, pak se to trochu rozmělní, ale já si neumím svůj život bez téhle práce představit.
Asi je to i tím, že tvoje tělo si zvyklo na vysokou dávku adrenalinu, kterou je potřeba doplňovat.
Je to tak…
A co teď bude, Jani, následovat? Protože já silně pochybuju, že tady v ČR vydržíš? (smích)
Ano, už jsem tady moc dlouho…(smích) Budou to tři měsíce, co jsem tady a zdá se mi to jako věčnost. Začínám plánovat další projekt, další dokument, což bude Somálsko a tamější dětští vojáci.
Jana Andert
Přemýšlíš o tom, že by ses po nějakém čase jela ještě podívat zpátky do Iráku na místa, kde jsi točila a tolik toho zažila?
Moc ráda bych. V podstatě jsem tam žila rok a půl, ale jezdila jsem tam už tři roky. Irák mi přirostl k srdci, je to krásná země, i když to teď může znít jakkoliv, a já jsem tam nechala kus své duše.
Takže návrat k módní fotografii, kterou jsi kdysi začínala, u tebe asi nehrozí, že?
To opravdu ne…(úsměv) Už mě to vůbec neláká, je to uzavřená kapitola. Hodně jsem se toho sice díky lifestylové fotce naučila, ale našla jsem se v tom, co dělám teď. A chci v tom pokračovat. Teď přináším svědectví, potkávám lidi, kteří se ocitli v těch nejhorších životních situacích. Myslím, že je velmi důležité, že to všechno můžu lidem ukázat a svojí prací zprostředkovat. To je moje velká motivace…
Jani, tak klobouk dolů za tvoji odvahu a práci!
Děkuju.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]O víkendu videorozhovor s režisérkou[/pullquote]
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Jana Andert, Pilot Film © 2018
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Film má premiéru 22. listopadu[/pullquote]
