Dva různé světy – Rwanda a Česká republika a k tomu ještě prostředí nového cirkusu. Tohle spojení mohli diváci karlovarského festivalu vidět v pondělí na světové premiéře dokumentu Michala Vargy. Ve filmu Cirkus Rwanda režisér mimo jiné zaznamenal vznik originálního představení Hit, Tell the difference, které společně s deseti rwandskými akrobaty nazkoušel Rosťa Novák, principál Cirku La Putyka. O filmu jsme si povídali s režisérem.
Povězte mi trochu o historii vzniku vašeho dokumentu Cirkus Rwanda…
Nápad na náš dokument vznikl tak, že já jsem úplně náhodou někde v časopise narazil na výstupy z akce, kterou pořádala nadace Člověk v tísni. To bylo před lety, a už si ani nevzpomenu před kolika. Nadace tam tehdy přivezla skupinu novinářů z Česka, Slovenska a Maďarska do Rwandy. Vzniklo z toho několik výstupů a já některé z nich četl. Kromě mnoha různých osudů, které tam byly popsané, se tam psalo i o těchto rwandských klucích, kteří dělají akrobacii. Zaujalo mě to. A navíc kameraman (pozn.Jakub Jelen), se kterým dlouhodobě spolupracuju, zároveň úzce spolupracuje s Cirkem La Putyka. Vždycky jsem měl navíc tendence udělat film z prostředí nového cirkusu, které mě vizuálně baví, a vždycky jsem chtěl udělat film z Afriky. Takže mi to spojení přišlo jako dobrý nápad. Kameraman Kuba to pak navrhl La Putyce a Rosťa (pozn. Rosťa Novák) se po nějaké době váhání rozhodl, že by do toho šel.
To se vám opravdu hezky sešlo…
To ano… A od začátku jsme k tomu tak taky přistupovali. Projekt by měl být kombinací divadelního představení a dokumentárního filmu. Dohodli jsme se, že hlavní dějová linka půjde po oblouku vytváření divdelního představení, ale zároveň jsme chtěli, aby náš film byl ještě i o něčem jiném.
Michal Varga
Pro mě osobně je film o dvou naprosto rozdílných světech a pak je to taky hodně o postavě samotného principála. Ten je zásadním pojítkem.
Je to tak…v tom se hodně odráží to, jak projekt vznikal. Oboustranné nadšení, které se dostavilo na jedné straně poměrně rychle, na druhé to chviličku trvalo, v nějaké rovině vydrželo až do konce. Je to především Rosťova zásluha. On je tahoun, který to celé držel pohromadě i přes mnoho problémů, které pramení z odlišného rytmu práce rwandské strany. Ale museli jsme překonávat i zdánlivé banality jako je vyřízení víz pro Rwanďany, kdy bylo velmi těžké je sem dostat. Nakonec se to podařilo až na poslední chvíli. Nebo celé financování projektu… To jsou ale všechno věci, které ve filmu nejsou, protože se tam všechno nevejde. Pro mě bylo důležitější dát tam to, co prožívají protagonisti mezi sebou navzájem než tyhle produkční záležitosti.
Na tom dokumentu je hodně vidět, jak moc to celé Rosťa Novák prožívá. Je to divoká osobnost a tím i váš dokument vlastně začíná.
Rosťa je perfekcionista. Jeho emoční výbuchy nevznikají pro nic za nic. Všechno chce dovést do úspěšného konce a úspěšný konec pro něj neznamená jakýkoliv konec. Celé představení, které chtěl s kluky z Rwandy natočit muselo mít určité parametry. A to je asi zásadní rozdíl mezi ním a Rwanďany, kteří by byli schopni celou show tak nějak nechat vyšumět.
Michal Varga při uvedení Cirkusu Rwanda na MFF Karlovy Vary
Kolik vlastně bylo rwandských akrobatů, ze kterých si Rosťa vybíral?
My vlastně sami dodneška nevíme přesné číslo. Možná to nevědí ani oni sami. Jejich skupina je založena na takové volné bázi, kdy je jádro tvořeno zhruba patnácti lidmi. Na to je ale nabalená celá řada dalších dětí i dospělých, kteří s nimi cvičí jen občas. Výsledný počet může ale může být v desítkách lidí. Rosťa ale do Rwandy jel proto, aby si tam našel partnery, kteří budou schopni vytvořit představení, které by mělo úroveň a bylo prezentovatelné i mimo jejich zemi… Jeho původní vize byla přivézt šest lidí. Ale nakonec se mu jich ale líbilo deset a vzal je s sebou do České republiky. Ale na to byste se asi měla ptát hlavně Rosti. Ono tam navíc nejde jenom o samotný um těch lidí. Velkou roli hrála také emocionální provázanost mezi nimi navzájem. Připadalo mu, a podle mě velmi správně, že roztrhat jejich partu, by k ničemu nevedlo.
Jaké věkové rozpětí vlastně měla ta skupinka?
Teď to možná nebude úplně přesná informace, ale myslím, že tomu nejmladšímu bylo jedenáct a nejstaršímu nějak pod třicet.
Nicméně to vnímání věku v Africe je asi trošku jinačí než na jaké jsme mi Evropané zvyklí. Mluvím teď hlavně o pocitu zodpovědnosti a samostatnosti.
Ono záleží…Afrika má padesát tři zemí a každý z těch států je trochu jiný. Ale samozřejmě některé aspekty se stále opakují. Je pravda, že o sebe se tam mnohem dřív musí postarat daleko větší množství dětí než jsme na to zvyklí tady. A mluvíme-li o naší skupince Rwanďanů, někteří z nich jsou opravdu lidé, kteří svůj osud vzali nedobrovolně do rukou poměrně brzy. Někteří z nich skutečně už jako děti, jiní jako hodně mladí dospělí, kdy na nich zůstala starost o několik sourozenců. Rozhodně se bavíme o mnohem těžších životních podmínkách ve srovnání s námi.
Trvalo než si na vás s kamerou zvykli nebo to bylo na první dobrou?
Paradoxně trošku déle trvalo než kameru přestal vnímat Rosťa. V dokumentárním filmu je docela běžné, že některé věci trošku „posunete“ do jiného prostředí. Myslím to tak, že když záběr vychází vychází kompozičně lépe, tak diskuzi dvou lidí zkrátka o těch deset kroků posunete. Když jsme ale takovou věc chtěli realizovat s Rosťou, velmi otevřeně nám řekl, že to u něj nebude fungovat. On kromě toho, že je principál, je i herec a okamžitě mu spínají herecké tendence. Pro mě osobně bylo skvělé, že jsme tohle věděli hned od začátku a mohli jsme se tím pádem přizpůsobit. Film měl totiž být původně do jisté míry stylizovanější. Nakonec se z něj ale od začátku natáčení stal film observační. A pak ještě ke rwandské straně…Když jsem se díval na nesetříhaný hrubý materiál, tak se mi potvrdilo to, co jsem předpokládal. A sice, že nejvíc se rwandští akrobati otvírali ve chvílích, kdy jsme je nechali mluvit mezi sebou v rodném jazyce a oni přestali vnímat kameru. Byly to momenty, kdy byli mnohem otevřenější a upřímnější než ve chvílích, kdy mluvili anglicky.
Pro vás to tedy nebyla první cesta na natáčení do Afriky?
No, byla ve chvíli, kdy jsme ten film vyvíjeli. Tímhle projektem jsme se začali zabývat někdy v roce 2014 v rámci toho jsme se s kameramanem a producentem do Rwandy poprvé vypravili a strávili tam přípravou asi čtrnáct dnů. Snažili jsme se proniknout do atmosféry, která kolem jejich akrobatické skupiny panovala. Ale od doby něž jsme tam začali točit naostro uběhlo několik let a já jsem byl v Africe pracovně několikrát a zpravidla i vícekrát do roka. Díky tomu jsem tak měl některé africké principy a mechanismy trochu víc zažité. A o to víc mě pak zajímalo, jak Rosťa jako evropský protagonista, bude na některé věci reagovat.
To by mě právě zajímalo…Rosťa asi žádnou předchozí zkušenost s Afrikou neměl, že?
Pokud vím, tak byl na dovolené v Egyptě…
Producent Marek Novák a režisér Michal Varga
To je ale trošku jiná Afrika!
No jasně… A to je třeba věc, kterou on sám několikrát v dokumentu reflektuje. Sám přiznává, že měl do značné míry strach do Rwandy jet. Přece jenom u nás má tahle země pořád nějaké stigma genocidy. Ta se ale stala v roce 1994 a dnes je Rwanda jedna z nejvyspělejších afrických zemí. Pro mě ale bylo zajímavé, a taky bych byl rád, kdyby to z toho filmu bylo čitelné, poznávat Rosťu jako člověka prostřednictvím Afriky. Projít si s ním to, že napřed má podezíravý postoj, který se mění. Ale víc prozrazovat nebudu. Bavilo mě, že to není černobílé. Pracovat s lidmi z tak odlišného kulturního prostředí opravdu není žádný med a celé to probíhá úplně jinak než když si člověk najme skokana na trampolíně z Finska. Je to skutečně těžké něco vyrobit s někým, kdo pochází z tak kulturně odlišného prostředí.
Výsledné představení, které ze spolupráce vzniklo, pak mělo premiéru loni na festivalu nového cirku Letní Letná. A v dokumentu principál mluví taky o tom, že by se rád do Rwandy vypravil znova. Jaké je vlastně od té doby pokračování příběhu rwandských kluků ?
Rosťovi se zatím nepovedlo, aby se tam vrátil, tedy pokud tam nejel natajno. Spíš to ale přičítám jeho vytíženosti než, že by tam nechtěl… Nicméně Michal Sikora, produkční La Putyky ve Rwandě před pár měsíci znovu byl, protože La Putyka finančně podpořila cirkusový tábor pro děti, který pořádali právě „naši“ rwandští akrobati. A hlavně se putykářům povedlo znova kluky dostat do ČR. Teď nedávno mělo jejich představení obnovenou premiéru v Hradci Králové. Teď je všech deset s námi ve Varech. Pak budou představení ještě několikrát reprízovat v Praze na Jatkách (domovská scéna Cirku La Putyka).
554 Úterý 3.7. 17:00 Kinosál B
7H5 Čtvrtek 5.7. 22:30 Divadlo Husovka
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: archiv režiséra, Film Servis Festival Karlovy Vary © 2018
