V Třeboni jsme si povídali s další osobností animovaného filmového průmyslu. Porotkyně právě probíhajícího Mezinárodního festivalu animovaného filmu Robin Cooper pracovala v Pixaru jako art directorka povrchových struktur. Na starosti měla takové snímky jako Hledá se Nemo, Toy Story: Příběh hraček, Život brouka nebo Příšerky, s.r.o.
Robin Cooper na svém workshopu na Anifilmu (foto: René Volfík)
Vy jste, Robin, původně vystudovaná divadelní a filmová scénografka. Nechybí vám tahle práce?
Ano, dost mi chybí. Vlastně zrovna něco v tomto duchu teď dělám. Spíš nárazově, ale s velkou láskou. Moc ráda maluju velké plochy…
Jinak v počítačové grafice jste odborníkem na vytváření povrchových struktur, že?!
Je to tak. Dokonce jsem je i ručně malovala. A taky jsem působila jako art directorka v Pixar studiu.
A když jsme u těch povrchů, existuje nějaký, který je zvlášť obtížné vytvořit? Něco, co vám dalo skutečně zabrat než jste přišla na způsob, jak na to? Jak povrchu toho daného materiálu dosáhnout?
Víte, ono je stále jednodušší toho díky technice dosáhnout. Ale abyste mi rozuměla, mým hlavním úkolem bylo vymýšlet, jak by měl který povrch nebo struktura vypadat. Měla jsem na to tým talentovaných a úspěšných lidí, kteří věděli, jak si s tím poradit. To oni by byli na vaši otázku schopni odpovědět. Mým úkolem bylo spíš, abych je inspirovala a posouvala jejich způsob myšlení. Ale u Pixaru jsem vždycky spolupracovala s těmi nejlepšími, kteří byli skutečnou špičkou. Já jsem třeba nesmírně pyšná na to, jak dopadlo náročné stínování pozadí ve snímku Hledá se Nemo. U práce na něm jsem v týmu měla jednoho člověka, který šel do své práce skutečně po hlavě. Pro dosažení kýženého výsledku byl schopen hledat opravdu neobvyklé způsoby. Sám o sobě byl vlastně takovým pracovním nástrojem…
Takže vy jste měla vlastně hrozně jednoduchou práci?! (úsměv)
To bych tak asi úplně neřekla, ale z určitého úhlu pohledu by se to tak laikovi mohlo jevit… (smích)
A můžete mi povědět, jak jste se vlastně do studia Pixar dostala?
Určitě! Byla jsem požádána, abych udělala přednášku o své scénografické práci pro Pixar. Tehdy si mezi sebe pro inspiraci zvali odborníky z nejrůznějších odvětví, se kterými počítačová animace nějakým způsobem souvisela. Když se pak o několik měsíců později v Pixar studiu rozhodli, že potřebují někoho dalšího, tak si mě pozvali na pohovor a já pro ně začala pracovat. Takže takhle to bylo…
Který film, na němž jste pracovala, byl tou největší výzvou, byl nejnáročnější?
Musím říct, že je to už zmíněný snímek Hledá se Nemo. To bylo hodně náročné. Měli jsme v týmu dost pracovních skupin, o které jsem se jako art directorka musela starat, což při tom množství bylo skoro nemožné. Navíc jsme dostali málo času na to, abychom se mohli zorientovat v tom, z čeho bychom vlastně měli vycházet. To jsem si přišla jako chobotnice s plně zaměstnanými chapadly.
Na Hledá se Nemo jste spolupracovala také s mnoha vědci…
Ano! To je moje oblíbená část příprav. Víte, vědci jsou něco jako opravdoví věřící. Předmět svého zkoumání prostě bezmezně milují a obdivují. Díky nim jsem se třeba dozvěděla, proč jsou některé věci v moři tak, jak jsou nebo jak vypadá ta která ryba. Vědci jsou schopni celý život zasvětit třeba výzkumu toho, jak například funguje žraločí kůže. Potkávat se s nimi bylo nesmírně vzrušující. Jsou úplně oddaní své práci, mají neskutečně mnoho znalostí a nechybí jim nadšení.
Takže ta vaše práce se ve výsledku nebyla soubojem vědy a umění?
No, dalo by se to popsat asi takhle – když jsem u Pixaru nastoupila, pracovalo tam spousta lidí, kteří byli zvyklí přemýšlet určitým způsobem. A proto také součástí mojí kreativní práce byla nutnost najít nějaký společný jazyk, kterému bychom všichni rozuměli. Byly to inženýrské mozky versus mozek umělce, což je v určitém směru fascinující kombinace. A já tu dobu považuju za jedno z nejzábavnějších období, které jsem v Pixaru zažila.
A teď jste tady v Třeboni na Anifilmu jako člen Mezinárodní poroty. Jak na vás vlastně působí úroveň snímků, které jsou v soutěži? Máte už svého favorita?
O tom vám z pochopitelných důvodů nemůžu mnoho říct. Jsou mezi nimi ale snímky naprosto špičkové kvality. A navíc každý ten film má naprosto odlišné vizuální zpracování, což je úžasné. Jejich autoři jsou schopni na věci nahlížet z nezvyklých úhlů, naprosto originálně. To se mi moc líbí.
Je to pro vás i svým způsobem inspirace?
Já hlavně fandím úsilí, které jsou tvůrci ochotni do své práce vložit a držet se vášnivě své představy. Co ale zůstává neměnnou konstantou, je dobrý příběh. Na něm to všechno stojí!
A jak se vám v porotě spolupracuje? Shodnete se?
Abych pravdu řekla, ještě jsme neměli moc příležitostí spolu o promítnutých filmech mluvit. Mimo projekce mnoho času kvůli dalším povinnostem nezbývá. Mám ale pocit, že nám to při konečném rozhodování půjde docela dobře, že si rozumíme. Co vám ale mimo soutěž říct můžu, je, že se mi nesmírně líbil zahajovací film Psí ostrov. Je to jeden z vizuálně nejkrásnějších snímků, které jsem ve svém životě viděla!
A nakonec pro odlehčení – někde jsem se dozvěděla, že prý jste už napůl v důchodu?
Ano, to souhlasí. Před deseti lety jsem skončila s prací ve studiu Pixar. Už jsem z té práce byla strašlivě unavená. Pak jsem nějaký čas pracovala na volné noze. V poslední době ale hlavně maluju. Taky jezdím na koni a učím. Zvláště koně mají úplně jiné požadavky než počítač, na kterém něco vytváříte :). S nimi si tolik neunavíte oči a ani vaše prsty a ruce nebudou tolik unavené jako po celodenní práci u počítače.
A říkala jste, že malujete…
Ano, maluju. Hodně a opravdu velké formáty. Téma obrazů pro mě není zase až tak důležité. Mnohem podstatnější je, abych vzniklo něco, co bude skutečně dobré.
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Anifilm, archiv, Falcon
