V pondělí večer měl v rámci Febiofestu světovou premiéru nový český film Do větru (do běžné distribuce se dostane 5. dubna). Debut mladé scenáristky a režisérky Sofie Šustkové se odehrává na plachetnici v Řecku a jedná se tak o první českou boat movie. Do hlavních rolí obsadila režisérka Vladimíra Polívku, Matyáše Řezníčka a Jenovéfu Bokovou. O neobvyklém milostném příběhu i žánru, který v našich končinách nemá tradici jsme si povídali s autorkou filmu.
Sofie Šustková
Jak vznikal celý film?
Ve velké úctě k ostatním, to bych ráda zmínila…A pak taky s určitým limitem, který byl daný prostředím a taky rozpočtem. Jsem opravdu moc šťastná z výsledku. Nejsem samozřejmě překvapená, protože některé věci jako třeba vizuální styl a přístup k hercům už byly dopředu přesně promyšlené. Ale mluvím o momentech, které nikdo dopředu nenaplánuje, třeba když zafouká a Jenovéfě ve správnou chvíli zavlajou vlasy. Líbí se mi ta přirozenost chvíle, kterou dodala příroda. Vlastně je takovým čtvrtým hlavním hercem mého filmu.
Mně se líbí taky ta souvislost mezi dějem vašeho snímku a názvu – určitá rozevlátost, bez konceptu…
Je to tak. Já už si od začátku svých krátkometrážních snímků ráda hraju s názvy a pro mě to bylo naprosto logický ten film takhle pojmenovat. Celou dobu se odehrává ve větru a v generaci, která je tak trochu do větru. Ale nerada bych, aby to bylo chápáno pejorativně. Spíš si přeju, aby to bylo chápáno jako, že se hledáme a „vlajeme“.
Zajímá mě taky ten hodně speciální vztah, který panuje mezi Matym a Natálkou. To je inspirace někým nebo je to dokonce vaše osobní zkušenost?
Osobní úplně ne. Mám sice dva sourozence, mladšího bráchu a starší sestru, ale myslím si, že vztahy mezi sebou máme vlastně až nudně normální ve srovnání s mými filmovými postavami. Ale když se pohybuju mezi svými přáteli a bývalými spolužáky ze střední školy tady v Praze, je zajímavé, že když nahlédnete do rodin, které nebyly úplně špatně situované a mohly svoje děti podpořit ve všem, co chtěly dělat, tak vidíte, že ty děti byly většinou hodně aktivní. Neměly čas chodit za školu, pít a seznamovat se s dalšími lidmi. Právě tohle je pro mě velmi důležité právě v postavě mojí Natálky. Je virtuozka, hraje na housle. Musela hodně času trávit sama doma, a tudíž ten její vztah s bratrem je o to intenzivnější. Pro ní je představa, že by ho ztratila, naprosto děsivá a raději omezí svoje potřeby. A ani on to ve výsledku nemyslí zle. Nerada bych, aby to vyznělo, že si myslím, že jsme generace zlých. Jen se prostě hledáme. A většina z nás, když o těch věcech trošku přemýšlí, tak se nakonec „najde“. Ale přesně ten věk, který moji hrdinové mají, je takový. Sama jsem si tím prošla a hodně inspirace pro film jsem našla přímo u sebe.
Jenovéfa Boková, která si zahrála Natálku je současně i houslistka. Ve snímku i ve skutečnosti. To byl od začátku záměr mít ji ve snímku?
Pro mě samotní herci byli obrovská inspirace. Jenovéfu (Bokovou) ani Vladimíra (Polívku) jsem předtím neznala, jenom Matyáše (Řezníčka). A speciálně u něj jsem měla sen objevit ho pro film, protože doposud hrál jenom divadlo. Doufám, že se to podařilo, protože pro mě ten jeho výkon je úžasnej. A Vladimír a Jenovéfa ? Ti do filmu vstoupili od nějaké třetí verze scénáře, kdy jsem se rozhodla, že bych chtěla, aby Natálka hrála na housle. Ve snímku mám nakonec svoje vysněné ideální obsazení. Vlastně jsem všechny oslovila a oni napoprvé souhlasili. Už po kamerových zkouškách jsem viděla, že to mezi nimi všechno funguje. Považuju to za své obrovské štěstí… Vlastně my jsme měli v průběhu natáčení hodně štěstí i při těch náročných natáčecích podmínkách.
Hudbu ke snímku složil Mikoláš Růžička. Zdá se, že toho máte opravdu hodně společného. Povíte mi trochu víc?
My jsme se seznámili díky jeho manželce herečce a fotografce Andree Kerestešové. Požádala nás, abychom s Honzou Pivoňkou (kameraman snímku Do větru) natočili upoutávku k její výstavě. Točili jsme u nich doma takové celkem intimní věci a Mikoláš k tomu pak měl logicky složit hudbu. Měla jsem o tom naprosto konkrétní představu a on řekl, že to zkusí. Svou hudbou to povýšil o několik úrovní. Výsledek jsme dali do černobílé a díky jeho doslova božské hudbě založené na ruchách jsem se do něj v podstatě zamilovala. On po profesionální stránce nejde tou nejlehčí cestou, snaží se jít „zevnitř“. Obecně je jeho hudba, kterou dělá ještě s Jirkou Burianem bez hranic. Je to světová záležitost.
Mikoláš Růžička
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Recenze filmu již brzy[/pullquote]
Vy jste na tiskovce zmínila, že už od 16 let plachtíte. Snímek jste tedy celkem logicky umístila do takového dost specifického prostředí…
Ano, my tomu našemu filmu říkáme první česká boat movie…
A kamera? Ta je krásná…K té mi ještě něco povězte, prosím.
To je práce Honzy Pivoňky. My dva se známe už ze školy. Studoval v ročníku u F. A. Brabce a myslím, že tam byl jako jeden z největších talentů.
A vy jste byla studovala u Vladimíra Michálka, že?
Ano, já jsem měla to štěstí, že jsem byla v tom jediném šťastném ročníku, který ho měl i na magisterském studiu (FAMO Písek), což mě neskutečně obohatilo. Ale i studium u Jirky Stracha. Moc bych si přála, aby se oba dva přišli podívat na premiéru. Ale zpátky ke kameře… dělali jsme spolu můj krátký absolventský film iDentita (2014), na kterém jsme si neskutečně sedli, takže mi bylo jasný, že spolu půjdeme dál. A co si budeme povídat, když odjedete na moře a musíte doma nechat všechny ty věci, které dělají u filmu to krásno, tak málokterý kameraman by do toho podle mě šel. Ten limit nás ale nakonec v něčem osvobozoval. Museli jsme se vykašlat na složitosti a soustředit se opravdu jenom na to důležité a podstatné.
A samotná příprava na plachtění?
Tak já to znám, ale s kameramanem jsme obhlídkami míst v Řecku strávili dohromady asi dva a půl týdne. Nejprve rok před realizací, pak ještě znova čtvrt roku předtím. A co se příprav pro herce týká, tak to jsme měli tréninky na Orlíku, aby konečně poznali, o čem jsme se to na hereckých zkouškách celou dobu bavili. (smích) Jinak na moři pak s námi celou dobu samozřejmě byli profíci, kteří to znají. Ale musím říct, že Matyáš nám za tu dobu s kormidlem skoro srostl. Zrovna on ve spoustě těch záběrů reálně kormidluje. A když pak ve filmu uvidíte plachetnici v obrovském náklonu, tak to byla chvíle, kdy Jenůfa řvala: „Matyáši, co to děláš?!“, ale on ji moc nevnímal a naprosto si to užíval. No a Vladimír, ten má to Středomoří v krvi… Pro něj to bylo úplně přirozený. Jenovéfa jediná říkala, že to pro ni bylo trošku složitější, trochu se bála. Ale pak si zvykla a přistoupila k tomu s neskutečnou disciplínou. Po natáčení už jednou dokonce na plachetnici byla na vlastní pěst. Zdá se, že to prostředí ji nakonec neodradilo…
No výborně! Tak vy vlastně mimochodem vychováváte mořské vlky… (smích)
To by bylo úžasný! Já už si to v životě bez plachtění nedovedu představit. Máte svobodu a můžete si dělat, co chcete, ale zároveň nesete i velkou zodpovědnost.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: A-Company, Totalfilm.cz, Lucie Gorovoj © 2018
