Zahajovacím filmem 19. ročníku právě probíhajícího Festivalu francouzského filmu byl snímek debutantky Stephanie Di Giusto. Životopisný film TANEČNICE o budoucí hvězdě evropských kabaretů éry Belle Epoque Loïe Fullerové, která uchvacuje publikum každý večer o trochu víc svým revolučním Serpentinovým tancem. Oslní celé město a stane se ikonou, zářícím symbolem jedné generace. Až setkání s Isadorou Duncanovou – mladou tanečnicí bažící po slávě – přivede tuto ikonu z počátku 20. století k pádu… S režisérkou jsme si povídali o vzniku filmu.
Tanečnice (foto: Artcam)
Měla jste z realizace prvního filmu strach? A jaký to byl pocit, když se váš debut rovnou objevil i v Cannes?
Pro mě to byl téměř surrealistický pocit. Sotva jsem dokončila střih filmu, musela jsem nasednout do vlaku a jet ho uvést tisícihlavému publiku v Cannes. Takže jsem ten film vlastně objevila až s nimi. Ten film jsem připravovala 6 let a byl to velký boj, takže to byla velká radost, navíc ještě když to dotáhl do Cannes.
Stephanie Di Giusto (reprofoto: Totalfilm.cz)
Co vás vedlo k tomu, že jste natočila celovečerní film? Do této doby jste dělala spíš menší věci.
Vždycky mne filmové umění přitahovalo, ale netroufala jsem si. Ale jednou jsem viděla starou černobílou fotku, na které byla žena se závoji a pod ní nápis Ikona Belles Epoques (Secese, pozn.red.). A říkala jsem si, jak to že o tom nevznikl ještě žádný film? Vzala jsem si to tedy za svou misi. Zároveň jsem vlastně ten film natočila proto, abych připomněla umění té zapomenuté tanečnice. Protože si to zasloužila. Z ničeho jsme to tedy dotáhli až do Cannes. Tak z toho jsem měla velkou radost.
Chci se zeptat na Soko. Jak vznikla ta spolupráce s ní?
Věděla jsem velmi rychle že s ní chci pracovat. Je to skvělá herečka, zpěvačka a performerka. Měla jsem za to, že tato její osobnost bude dobře korespondovat se ztvárňovanou postavou. Soko má v sobě velmi zvláštní ženskost. Něco co není vidět v ženských časopisech. Je velmi osobitá a věděla jsem, že bude prostě skvělá. A taky že ano.
Ve vašem filmu je mnoho dalších hvězd. Nechávala jste jim volnou cestu v herecké práci nebo jste měla jasně vytyčený cíl?
Bylo to setkání dvou věcí. Jako vždy u filmu. Není to vždy daná cesta, ale není to ani svoboda. Když jsem nechala číst scénář Gaspardu Ullielovi, tak mi kladl otázky, jestli se v té jeho roli dá jít někam dál. Jestli je to jen příběh muže, který je bezmocný. Z jeho strany bylo velmi odvážné, že si ty otázky kladl a chtěl v tom dále pokračovat a nějak to rozvíjet.
Psala jsem ty postavy tři roky a bylo si třeba říci, kam až jsou ti herci ve své preciznosti schopni jít. Je to podle mne takový vír lidských emocí a s tím se musí pracovat. Co se týče Lily Rose-Depp, vůbec jsem netušila, zda je dobrá herečka. Takže jsme dělali herecké a taneční zkoušky. Ale okamžitě jsem věděla, že je skvělá, že má grácii a je ztělesněním modernity a avantgardního přístupu k životu. Nesmím zapomenout na Melanii Thierry, která je vynikající a neuvěřitelná herečka. S ní jsme vlastně pracovali na tom hlavním pilíři bytí hlavní hrdinky. Na tom utrpení. A bez toho by ten film nemohl existovat.
Film se natáčel mimo jiné v Praze, v Obecním domě. Proč se nenatáčelo v Paříži?
Obecní dům jsem si zvolila cíleně. Bylo třeba najít sál z období secese. V Paříži byly provedeny stavební úpravy, které tomu vůbec neodpovídají. Jezdila jsem po celé Evropě a když jsem se ocitla v Obecním domě, úplně jsem se do toho sálu zamilovala. Ten sál je skutečně ztělesněním umění Belles Epoques. Nádherně zrekonstruovaný. Navíc si myslím, že v Praze duch této epochy stále přetrvává.
Výraznou složkou filmu je choreografie…
Ano, pracovala jsem s američankou Joddy Sperling. Je vynikající choreografka a tanečnice. Ona Loïe Fuller nejlíp inkarnuje. Bez ní by ten film také nikdy nevznikl. Tři měsíce pracovala se Soko 8 hodin denně.
Soko prý odtančila všechno sama…
Ano, ona to skutečně chtěla celé dělat sama. Chce jít ve všem až nadoraz. Ze začátku to pro ni bylo velice těžké. Od začátku jsem věděla že to zvládne. A dopadlo to velmi dobře.
Tanečnice (foto: Artcam)
Zaujala mne také velmi dynamická hudba.
Hezky to do sebe zapadá. Jsou to zremixovaná Vivaldiho Čtvero ročních období. Potřebovala jsem, aby hudba dodávala filmu velmi silnou energii.
Kolik látky se spotřebovalo na celý šat?
(smích) To skutečně nevím. Těch šatů bylo několik. Řekla bych 100 – 200 metrů hedvábí. Opravdu hodně.
Co chystáte dál? Další historický nebo životopisný film?
Doufám, že nebude trvat dalších 6 let, než vznikne. Už něco píšu. Bude to romantický film, ale zatím o tom nechci moc mluvit.
Tanečnice bude k vidění v rámci FFF ještě 29. listopadu v pražském kině Světozor (21:15). V lednu 2017 pak vejde do kin v distribuci společnosti Artcam.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
reprofoto z videa: Totalfilm.cz, foto: Artcam © 2016
video: Totalfilm.cz © 2016
