Ve čtvrtek měl v Česku premiéru nový snímek mladého a velmi talentovaného režiséra Xaviera Dolana Je to jen konec světa. Rodinné sešlosti se má po letech zúčastnit i mladý spisovatel (Gaspard Ulliel), jehož staršího a značně výbušného bratra Antoinea si zahrál Vincent Cassel. Tento francouzský herec je českému publiku znám třeba z filmů Černá labuť a nebo Můj král.
Váš Antoine se naštve velice snadno. Co rozlítí vás?
Právě teď mě nic nenapadá (smích), protože jsem šťastný. Ale Antoine šťastný není a já si myslím, že když se necítíte šťasný, naštve vás cokoliv. A to je důvod, proč máte chuť zabíjet a o všem mluvíte negativně, když jste ve špatné životní fázi. Když je vám ale dobře, všechno se děje samo.
Jak jste se na tuhle roli Antoinea vlastně připravoval? Divácky je vaše postava náročná. Bylo těžké ji hrát?
Vlastně to byla zábavné, hrát Antoinea. Blížilo se to tomu, jak se já sám občas cítím. A myslím, že nejenom já, protože já se nepovažuju za nějakou vyjímku. Je strašně těžké říct, co máte na mysli a podělit se o to s vaší rodinou a vypořádat se s pocitem opuštěnosti. Taky je nesnadné říct těm, které milujete tyhle věci nahlas, takže asi tak… Vždycky se vás to týká a s tím pocitem také hrajete. Není v tom nic traumatizujícího. Kouzlo je v radosti z něčeho, co chápete.
Marion Cotillard (hraje Casselovu manželku) řekla, že vaše dialogy byly přesně vystavěny. Je to pravda?
Je…, ale každý jsme k tomu textu pak měli jiný přístup. Vím, že Marion uměla slovo od slova, protože to je její styl. Já myslím, že jsem se asi svůj text nikdy doopravdy nenaučil (smích). Tenhle příběh je zvláštní případ. Je to původně divadelní hra, takže repliky jsou jasně dány. Jenže já se nerad učím přesné věty. Nerad vyvíjím nějaké úsilí, jsem radši když ty věci pracují za mě. Takže mi Xavier nakonec řekl, „říkej to všechno tak, jak je ti to příjemné. Když se ti nebude líbit styl jakým je ta věta napsaná, tak si ji prostě předělej.“ A tak se taky stalo.
Dotkly se vás otázky rodinných vztahů, které se řeší ve filmu?
Ano, jistě. Problém je, že rodinu si nevybíráte. Musíte s nimi vycházet až do smrti. Je to vlastně nesmírně zajímavé z hlediska závazku. Musíte se snažit, aby to nějak fungovalo, protože jinak za to ošklivě zaplatíte. Musíte být zadobře s vlastními rodiči, což je náročné a občas i nemožné.
Zdáte se být skutečný džentlmen, ale jste často obsazován do výbušných rolí. Není to občas frustrující?
Jste si tak jistá? (smích)
Tak minimálně to tedy skvěle hrajete…
Jasně. My všichni to tak děláme, v jistém ohledu. Tak to je. Ve skutečném životě jsme prostě socializovaná zvířata. Vycházíme spolu, protože jsme k tomu byli vychováváni. Víme, že se máme chovat slušně k lidem, které každý den potkáváme a se kterými pracujeme, ale pořád v nás dřímá divoké zvíře. Většinu času je tahle naše část dobře schovaná, ale stále žárlíme, máme zlost… No a točit film, je báječná příležitost, kdy to všechno můžu nechat vyjít na povrch.
Takže na plátno vypouštíte svoje zvíře?
Občas i v civilním životě. Ale pak se za to stydím, protože tak jsem byl vychován.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]čtěte také: Rozhovor s Gaspardem Ullielem[/pullquote]
Tento film se hodně zabývá tím, co pro člověka znamená rodina, kořeny. Co pro vás jakožto herce znamená domov?
Mluvíte francouzsky? Máme takové pořekadlo, ´j´aime rien, j´suis parisien´ To znamená, ´nemám rád nic, jsem Pařížan.´ Já sám jsem Pařížan! Až na to, že já mám rád hodně věcí (smích). Ale ne, určitě jsem Pařížan.
Jak si budujete pocit identity, když nejste spoután s nějakým místem?
Nezakládám si na tom pocitu. Nějak tam je. Je to jen o pocitu. A to je něco, co pochopíte až když dospějete, myslím. New York je pro mě stále velmi blízké místo. Je to proto, že v něm žila moje matka a já tam trávil dost času. Actor Studio bylo kolébkou hip-hopu, což byl roky můj sen. Pro Francouze jsem byl Američan. Nosil jsem tenisky, jedl jsem jídlo z fast foodu, byl jsem ovlivěn kulturou, kterou ve Francii nikdo neznal. Tak jsem odešel do New Yorku, protože jsem chtěl do Actor Studia a chtěl jsem dělat cyklo-messengera jako ve filmu Spike Leea. A pak jsem se tam dostal a najednou jsem zjistil, jak moc jsem Francouz. Pamatuju si, jak jsem chodil ulicemi New Yorku, poslouchal Edith Piaf a plakal. A taky jsem hledal po obchodech camembert, ale nikde prostě nebyl! Američani ho prostě neradi.
připravila: Dagmar Šimková
foto/video: Aerofilms © 2016