Žádná vztahová klišé, prosté pravdy. Vlastně obyčejný příběh. Takový, který možná v tichém sousedství žije spousta rodin kolem nás. Režisér i skvělé herecké obsazení tohle všechno zoufalství dokázali velmi dobře přenést na filmové plátno.
Obyčejná vesnice kdesi na konci českého světa, všude těžká všednodennost, smutek, touhy, nenaplněné sny a mizerná mezilidská komunikace. Životy tu jsou pokažené a deformované. Tohle vše budete cítit ze dvou rodin, jejichž otcové se za bizarních okolností začnou přátelit. Jeden z nich je absolutní hypochondr (K. Roden), druhý je bývalý vězeňský dozorce se zalíbením v komunistické éře (M. Hanuš).
Smutné mlčení nebo nepříčetný řev je asi tak vše, čeho se dostane hypochondrově ženě (L. Vlasáková). Ta prodává potraviny v obchodě svého otce. Trpělivě snáší sebemrskačství svého psychicky nemocného muže a občas si dopřeje luxus v podobě myšlenkového a citového úniku do svých snů a představ. Později ale najde odvahu a vydá se fyzicky do úplně jiného světa i za cenu absolutního ponížení. Podobně život zkouší i mladou romskou maminku, která čeká až se jí z vězení vrátí otec její dcerky.
Kromě výtečných hereckých bardů musím zmínit Klaudii Dudovou, která potvrdila svůj talent a právoplatné ocenění z předchozí spolupráce na filmu Cesta ven. Za povšimnutí stojí vizuál filmu, změna z černobíla do barevného tónu je prodchnuta se sílou hrdinčina zážitku. Místy působí zobrazované scény přestřeleně, ale proč ne…, funguje to a posiluje to celkovou syrovost. Z Nikdy nejsme sami je vůbec cítít jistý záměrný příklon k severské filmové škole. Ale třeba je to jenom moje zdání.
Každopádně v českých luzích a hájích je tenhle snímek ojedinělý a troufám si ho postavit i nad Cestu ven.
-
80%
-
75%
-
70%
-
90%
Nikdy nejsme sami (Česko, 2016)
Nikdy nejsme sami je výtečně obsazený film se syrovou jednoduchou kamerou a zdánlivě triviálním dějem. Ten ale bublá pod povrchem jako papiňák. Snad jen úplný konec filmu mi nedal úplné rozřešení.
foto/video: Falcon © 2016