V pocitovém „chóru“ probleskávají z povzdálí „skulinky“ pravdy. „Pavučina“ náznaků, domnělých ozvěn, proud atmosféry nepřímo vysloveného, stinná hloubka skryté výpovědi. I tak by se dal charakterizovat filmový „klenot“ australsko-německé koprodukce, který sklízí divácké i festivalové vavříny napříč světovými stříbrnými plátny a který vznikl dle knižní předlohy románu „Temný pokoj.“
(Po)válečná tematika ožila již mnohokrát ve světě kinematografickém. Příběh Lore je jiný. Staví na „pranýř“ iluzi dětské bezstarostnosti, nesmělosti, her a smíchu, onen zrádný odraz reality.
Je zpodobněn očima dospívající dívky – dcery vysoce postaveného nacistického pohlavára a jeho manželky, kteří za války vědomě podporovali zvěrstva Třetí říše.
Lore je typem hrdinky, jež je po uvěznění rodičů, okolnostmi donucena převzít žezlo rodičovské, aby sebe i své čtyři mladší sourozence, dovedla poválečnou krajinou do cíle, do bezpečného přístavu babiččina domku s květinovou zahradou. Podaří se jí to? Dokáže utéci lživému myšlení, v němž byla vychovávána a oprostit se od „břemene“ hrůzných zjištění?
Křehká „porcelánová panenka“ s pomněnkovýma očima se ocitá v osidlech povalečného inferna i na prahu povinné dospělosti. Lore strhává blyštivé propagandistické pozlátko, kterým byla celou dobu obklopována, ale i klamána.
Začíná si uvědomovat „jizvy“ válečné reality a odhaluje, v letmých dotecích, děsivost jednání svých rodičů. Cesta, která se před ní rozprostírá, je lemována všudypřítomnou trýzní, torzy budov a mrtvých těl.
Válečné zlo není vyřčeno doslova, je nastíněno jen v určitých indiciích. Poválečné žalozpěvy odkrývají zbídačenou tvář Německa – hladovějící zemi, která se stala zpustlou a ponurou pustinou duchů.
Růžovoucí paprsky dopadají do prostoru, kde se poprvé střetávají pohledy Lore a záhadného židovského mladíka Thomase (Kai-Peter Malina). Thomas se stává spásnou duší, průvodcem, pomocníkem a jakýmsi ochráncem rodinného krbu Lore a jejích sourozenců. Thomasův život obestírá tabuizovaná aura karpatského hradu.
Jeho málomluvná tvář sfingy působí uhrančivě. Kdykoliv se Thomasovy a Lořiny oči setkají, panuje mezi nimi ostražitost i zvláštní fluidum magičnosti. Lore je z tajemného neznámého nervózní, chová se odtažitě, ale zároveň je jeho osobností očarována a přitahována. Zjistí o Thomasovi pravdu?
Drama o bezbranné zranitelnosti, trnité vnější i vnitřní anabázi a bolestném prozření z dětské naivity, je vyprávěn skutečnými a nefalšovanými výrazovými prvky filmového jazyka. Minimálně využívá dialogu, vše je řečeno košatostí obrazových vjemů. Kamerová „orchestrace“ detailních záběrů vibruje pelem malebnosti a vytváří jakousi „lagunu“ výtvarné symfonie.
Sugestivní lyričnost probouzejících se citů a živoucích emocí dýchá tichou „výmluvností“, předivem nastolených otázek, neúplných odpovědí a symbolických jinotajů. Estetično narativní polohy je zahaleno do „kabátku“ s převládající svítivostí modré „glazury.“ Intenzivní hudební tep noří diváka do rytmu dějové procítěnosti. Některé pasáže pulzují odstíny téměř thrillerového ražení.
Režisérka Cate Shortland měla šťastnou ruku při hereckém castingu, zejména co se týče dětských představitelů, v čele se Saskií „Lore“ Rosendahl. Její herecký prožitek je strhující, odzbrojující a je puncem věrohodnosti. Nelze opomenout ani představitelku Lořiny matky (Ursina Lardi), která na tak malém prostoru, vtiskla své postavě chvějivou nervozitu i ledovou ďábelskost a rozehrála part opravdového velikánství hereckého umění.
Filmová rapsodie v odlesku dvojího zrcadla pohltí divákovy smysly a svou poetikou vyčaruje v paměti zážitek, který nelze jen tak smýt.
Andrea Ctiborová, totalfilm.cz
Foto/Video: Asociace českých filmových klubů © 2013