Jsou politici mocichtivé stvůry, kterým sobecky nejde o nic jiného, než o sebe sama a o svoji vlastní kariéru, anebo jen slaboši, kteří se nedokážou vzepřít systému moci, do kterého se dostali, kterému se podvolují, přizpůsobují a nechají se jim bezmocně vláčet? Rozumí vůbec ještě lidem, kteří je kdysi k moci vynesli, a jsou sami vlastně ještě lidé se schopností vcítit se do druhého? Otázky, na které se pokouší najít odpovědi film Ministr režiséra Pierra Schöllera. On sám říká, že se snímek rozhodl natočit z naštvání na to, jak sterilní a zamrzlá je současná francouzská politika.
Pro důkladné zkoumání politických mechanismů vytvořil Schöller po sedmiletém studiu reálií fiktivního ministra dopravy Bertranda Saint-Jeana, kterému se – určitě ne náhodou – zdají podivné sny pohybující se mezi erotikou a apokalyptickými výjevy. A možná taky trochu fraškou. Představte si nahou ženu, která dobrovolně a k tomu ještě vyzývavě leze do chřtánu krokodýla.
Možná jako politici, kteří neméně dobrovolně a mnohdy pyšně lezou do chřtánu systému moci, ze kterého se už nejsou schopni dostat… Právě tak film Ministr začíná.
Film uveden v rámci letošního Festivalu francouzského filmu, v kinech od 29. listopadu v distribuci společnosti FILM EUROPE
To, co se na plátně děje dál, jsou už tu drsné, tu dojemné, tu znechucující, tu směšné peripetie politika snažícího se zuby nehty nevypadnout, protože, jak říká Saint Jeanův tajemník “v dolních vrstvách, je hodně ctižádostivců”.
Na pozadí výbušného tématu privatizace státních nádraží sledujeme, jak vypadá boj o moc, boj o udržení sebe sama v systému moci (“je nás padesát, kteří se snažíme udržet na špendlíkové hlavičce”). Jsme svědky kotrmelců, názorových obratů o 180 stupňů a stále intenzivněji si uvědomujeme, že jednotlivým aktérům vůbec nejde o věci samotné, ale spíš jen o to, jak se jeví, jak působí ve světě mediální reality, jak se prodají a jak prodají politiky samotné.
Snad nejlépe to vystihuje jedna z posledních vět filmu, kterou k Saint Jeanovi pronesl prezident krátce poté, co mu umožnil “změnit lokál”, totiž vyměnit výbušný post ministra dopravy za křeslo ministra práce a sociálních věcí: “Nejsi tu proto, abys předělával svět, ale jen proto, abys získal zpět těch 5 procent, co ztratíme kvůli nádražím”.
Chápete správně. Schöllerova odpověď na to, proč je současná politika tak sterilní a odtažitá, spočívá právě v tom, že politici nedokážou vystoupit z mašinerie, která je úplně pohltila, a to ani po tak mezním zážitku, jako je hrozivá dopravní nehoda, při které jen o vlásek uniknete smrti, narozdíl od vašeho osobního řidiče. Obraz politiků jako víceméně pasivních “obětí” – vás nutně nemusí uspokojit. I přeto budete Schöllerovu Ministru věřit. Bertrand Saint-Jean je sice fiktivní, ale opravdu věrohodný.
Chvílemi vám je odporný, chvílemi mu rozumíte a chvílemi je vám ho doslova líto. Celý Film se pohybuje na hraně mezi komedií, satirou a dramatem. Tato jeho žánrová nezařaditelnost je možná slabinou snímku. Možná tím ale o to trefněji dokresluje současnou politiku, která nemá daleko ani ke komedii ani k dramatu a zdravý rozum si v ní udrží jen ten, komu je vlastní ironický anebo raději rovnou sarkastický nadhled. Film rozhodně nepodává černobílý pohled na věc. Analyzuje skutečně výborně. Cestu, jak ze začarovaného kruhu politického marasmu ven, v něm ale nehledejte. A to je trochu škoda.
Jste naštvaní na současnou českou politiku? Běžte se podívat na Ministra! Možná budete naštvaní ještě víc, možná vás to vyprovokuje k aktivnímu odporu. S největší pravděpodobností ve vás ale ještě víc posílí pocit, že s něčím takovým, jako je politika, nechcete mít nic společného.
autor: Jiří Václavek – pro Totalfilm.cz (autor je moderátor ČT24)
Foto/Video: Film Europe © 2012