V pondělí se naplno rozběhne už desátý ročník bollywoodské filmové přehlídky. O víkendu před začátkem samotného festivalu 13.-14.10. se v kině Ponrepo (pojmenovaném po onom prvním pražském kinaři) uskuteční projekce šesti starších filmů, které dokazují, že indické filmy byly kdysi s úspěchem promítány v českých kinech v hojném počtu. Zároveň bude festivalový program od 15. do 21.10. v kině Světozor prošpikován těmi nejúspěšnějšími filmy, které se za těch deset let trvání na festivalu promítaly a jež si oblíbili jak diváci, tak organizátoři této akce a jako správný bollywoodský trhák jej rádi uvidí i poněkolikáté.
Z letošního programu: Rockstar (režie: Imtiaz Ali)
Slogan letošního jubilejního ročníku Festivalu bollywoodského filmu „100 let v Indii, 10 let v Česku“ je samozřejmě velká nadsázka. Nikdo netvrdí, že se u nás indické filmy promítají teprve jednu dekádu a naopak – za zrod toho, čemu dnes říkáme „bollywoodská produkce“ určitě nemůžeme považovat dvaadvacetiminutový němý záznam části divadelní hry o hinduistickém bohovi. Ale nadsázka zkrátka ke kinematografii patří a k té bollywoodské, potažmo indické, obzvláště, proto se jí nebojme.
Kdybychom ji však na chvíli opustili a faktograficky srovnali zrod a vývoj filmového průmyslu (či umění, chcete-li) v indických a českých zemích, dobereme se možná překvapivých údajů. Tak schválně – kde se dříve konalo první promítání filmů bratří Lumiérů? Ano, je to chyták. Zatímco v Bombaji se vyděšení diváci, stejně jako o půl roku dříve v Paříži, schovávali pod sedadla před přijíždějícím vlakem již v červenci 1896, u nás si museli počkat až do 18. října. A to ještě s velkou pravděpodobností u toho nekřičeli „Pomoc“, ale „Hilfe“, neboť první projekce na našem území se uskutečnila v Karlových Varech.
Z letošního programu: Ženy versus Ricky Bahl (režie: Maneesh Sharma)
Tím však překvapení nekončí. Při pátrání po prvenstvích v dalších disciplínách začnou být badateli některé shody až příliš podezřelé. Posuďte sami: první kino v Praze otevřel Viktor Ponrepo v Domě U modré štiky v Karlově ulici roku 1907. První indický biograf zahájil provoz v Kalkatě pod jménem Elphistone Picture Palace – ve stejném roce.
Za první indický film bývá považován Shree Pundalik autora jménem Dadasaheb Torne. Ač se nedochoval, víme, že měl premiéru 18. května 1912 v bombajském Coronation Cinematographu. Mezi indickými filmovými historiky se ovšem o tomto prvenství vedou vášnivé spory – oponenti poukazují na to, že je to pouhý záznam divadelního představení, kameraman byl Angličan a negativ zpracovaly laboratoře v Londýně.
Z letošního programu: Dárce Vicky (režie: Shoojit Sircar)
U nás jsme na tom zdánlivě lépe, filmového počinu Maxe Urbana Živé modely (někdy též Živé obrazy) se dochovaly dvě minuty, ale místo ani datum premiéry není známo. Kromě roku výroby – ano, 1912. A diskutabilní je tato prvotina úplně stejně. Byla to spíše sekvence pohyblivých obrázků na pomezí dokumentu a uměleckého žánru, což Wikipedie hodnotí tak, že „jeho zařazení mezi hrané filmy je sporné“.
Z letošního programu: Jmenuji se Khan (režie: Karan Johar)
Dále už se cesty indické a české (československé) kinematografie rozcházejí a jdou si svou cestou. O rok později vznikne v Praze již 14 němých filmů (s úchvatnými názvy jako Americký souboj, Cholera v Praze či Konec milování), v Indii zřejmě méně, zato mezi nimi zazáří Raja Harishchandra na motivy z indických eposů Mahabharaty a Ramajany. A zatímco za protektorátu se na Barrandově natáčejí německé veselohry s českými herci, do Indie naopak před nacisty uprchnou někteří němečtí režiséři a producenti (např. Willy Haas), nepodaří se jim ovšem prorazit jako kolegům v americkém Hollywoodu (Ernst Lubitsch, Fritz Lang), kde nejenže slavili úspěchy, ale formálně ovlivnili i poválečnou tvorbu v podobě tzv. filmu noir.
Z letošního programu: Krycí jméno Tygr (Kabir Khan)
A když už jsme u toho Hollywoodu, kde se vlastně vzal ten Bollywood?
Indické filmy se vždy dělily podle původu, zvláště jazykového – skoro v každém z 28 států vzniká několik desítek až set filmů ročně, nejdelší tradici i kvalitu si udržují zejména filmy bengálské, tamilské, kannadské (z Karnataky) či malayalamské (z Keraly). Největší popularitu u diváků však vyvolávají již tradičně snímky v hindštině pocházející z produkce studií v Bombaji, kde se dnes vyrobí na 250 filmů ročně. Těm se odjakživa říkalo Hindi movies, v zahraničí jim však někdy v 50.-60. letech začali posměšně říkat „bollywoodské“ (B jako Bombaj). Indičtí tvůrci to dlouho těžce nesli, ale nakonec posměváčky přelstili a začali tak své tvorbě říkat sami a s hrdostí. Dnes je Bollywood masová velkovýrobna zábavy, která Hollywoodu tvrdě konkuruje jak počtem natočených filmů, tak prodaných vstupenek. Oba filmové průmysly se ovšem poslední dobou začínají prolínat a ovlivňovat, a to nejen napodobováním amerických akčních filmů indickými tvůrci, ale též naopak (Moulin Rouge, Milionář z chatrče).
Zároveň je třeba bollywoodské filmy brát s onou již v úvodu zmiňovanou nadsázkou – na rozdíl od artově laděné kinematografie bengálské (Satyajit Ray, Mrinal Sen) či nové vlny moderních nezávislých snímků akcentujících sociální tématiku (Udaan), Bollywood nikdy nepředstíral, že je něco jiného než showbusiness a továrna na iluze a někdy si umí udělat legraci i sám ze sebe (Dil Chahta Hai).
Pražský Festival bollywoodského filmu tak v roce stého výročí vzniku indické kinematografie, jejíž úsvit je překvapivě tak podobný tomu českému, oslaví desátý ročník své existence.
Na stránkách festivalu najdete podrobný program i doprovodné akce.
Facebook festivalu
webová stránka festivalu
vstupenky k dostání na pokladnách kin a rezervace na webu kina světozor
připravil: Totalfilm.cz (zdroj: www.bollywood.cz)
text: Radim Špaček
