Georges Méliés, legenda mezi filmaři a praotec sci-fi ve světové kinematografii natočil v roce 1902 svůj nejslavnější film. Jmenoval se Cesta na měsíc. Trval 13 minut a byl němý a černobílý. Pro tehdejší diváky byl nesmírně poutavý tématem i zpracováním, které nás fascinuje dodnes.
Téměř nikdo film neviděl, ale všichni z něj známe nejslavnější záběr. Měsíc, s patronou v oku. Z něj se stala ikona. Film byl tenkrát tak úspěšný, že se stal jedním z prvních filmů, který byl nelegálně zkopírován. Společnost Film Europe nyní do našich kin přináší Cestu na Měsíc restaurovanou, v barvě a doprovázenou poutavým dokumentem o znovuzrození tohoto legendárního snímku.
Cesta na měsíc (foto: Film Europe)
Měsíční zázrak se opakoval na začátku 80. let, kdy byla nalezena BAREVNÁ KOPIE tohoto filmu, skutečný grál světových filmoték, bohužel nenávratně poškozen. Tato vysněná barevná cesta započala roku 1902 na prahu Mélièsových studií v Montreuil, avšak skončila tak tragicky. Deset let od svého znovuobjevení, po té nejsložitější obnově filmové kopie v historii lidstva, za cenu nesmírné trpělivosti a mezinárodní spolupráce bez předchozích zkušeností, mohli Mélièsovi kosmonauti znovu přistát, v plné barvě, na festivalu v Cannes roku 2011.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Georges Méliès nebyl předurčen, aby se věnoval filmu, neboť v době jeho mládí film ještě neexistoval. Méliès se zajímal o rodinný obchod, specializovaný na výrobu obuvi, rychle se však obrátil ke světu zábavy pomocí magie a začal objevovat pohybující se obrázky. Fascinován a plný houževnatosti rozvíjel vše, co bylo potřeba k této nové technologii, a mnoho z jeho vynálezů se pak zapsalo do filmové historie: navrhl první, plně vybavené filmové studio, napsal první scénář pro film, vytvořil první speciální efekty (zjevení, zmizení, nahrazení, znásobení) a je pravděpodobně první, který sestříhal film, aby podpořil strukturu vyprávění.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
To vše v době celkového rozrušení, neboť filmový průmysl se teprve rodil. Podle zvyklostí z divadla kontroloval celou tvorbu, scénografii, herce a další, kteří napomáhali vzniku jeho filmu a jejichž profese se začínaly rychle rýsovat. Byl také první, kdo vytvořil strukturu výhradně pro film, díky níž se jeho filmy promítaly nejen ve Francii, ale také po celém světě pod značkou Star Film.
Stal se najednou režisérem světového věhlasu, v době začátků filmu. Na rozdíl od svých vrstevníků nechtěl točit realitu, ale vytvářet imaginární svět nebo historické rekonstrukce. Louis Lumièr pronesl, že to byl Georges Méliès, kdo vynalezl filmovou podívanou.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Motivace, které ho zejména vedly k natáčení filmů, popsal Georges Méliès v roce 1933: „Myšlenka Cesty na Měsíc se ke mně dostala skrze knihy Julesa Verna Ze Země na Měsíc a Okolo Měsíce. V této knize lidé nemohli přistát na Měsíci (…). Tak jsem si vymyslel, za použití pomůcek Julesa Verna (kanón a raketa), že by mohli dosáhnout Měsíce, že bychom mohli složit několik originálních a zábavných, kouzelných obrazů zvenku i zevnitř Měsíce a ukázat některé příšery a obyvatele Měsíce, přidat jeden nebo dva umělecké efekty (ženy představující hvězdy, komety, efekt sněžení, mořské dno…).“
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Přesto i další díla, kromě knihy Julesa Verna publikované roku 1865, zcela jistě ovlivnila Georgese Mélièse. Počínaje knihou H.G. Wellse, První lidé na Měsíci, vydané ve Francii několik měsíců před natočením filmu. Mezi těmito dvěma daty je ještě jedno dílo, které pravděpodobně bylo zdrojem inspirace Georgese Mélièse: Cesta na Měsíc od Alberta Vanloo, E. Leterriera a Arnolda Mortiera a s hudbou od Jacquesa Offenbacha. Je to pohádková opera o čtyřech dějstvích a 23 obrazech prezentovaná na premiéře 26. října 1875 v divadle Gaité a reprízovaná v divadle Châtelet od 31. března 1877.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Dalším možným zdrojem inspirace, pod nímž byli v katalogu výstavy, nazvané Mélièsova magie a film, podepsáni Laurent Mannoni a Jacques Malthête, s show A trip to the Moon, která byla vytvořena v roce 1901 pro panamerickou výstavu v Buffalo, ve státě New York. Show vymyšlená dvěma Američany, Frederickem Thompsonem a Skipem Dundym, se okamžitě stala úspěchem.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
„Za vstupné 50 centů, (…) proniknou návštěvníci ve velké vesmírné lodi o 30 místech na Měsíc, (…) ve středu velkého kruhového panorama. Za zvuku gongu loď rozloží křídla a simuluje let. Ventilátor byl v provozu. Zakrátko, namalovaná kulisa (…) mizí v dáli, nahrazena pohledem ze vzduchu na Buffalo, a zdá se, že se Země rychle vzdaluje. Po několika peripetiích se loď brzy dostane do blízkosti Měsíce, kdy dlouho poletí, než dosedne do centra jednoho kráteru. Posádka je okamžitě zajata Selenity.“
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Je nasnadě si představit, že Méliès slyšel o této tehdejší atrakci, když se připravoval na natáčení Cesty.
Nepřítomnost barvy měla velmi citelný vliv na diváky prvních filmů. To je zřejmě důvod, proč se tvůrci pohyblivých obrázků snažili přinést co nejdříve divákům barevné filmy. Vynálezci tak zdvojnásobili představivost a metody, aby byli před ostatními, kdy se v roce 1922 prezentoval první barevný film. Některé postupy dokázaly vydělat značné jmění a byly častěji využívány, a tudíž považovány za obecné (i když v době Mélièse bylo barveno jen málo filmů, stále byly zpestřením programů). V letech 1905 – 1906 obarvilo Pathé 25 % titulů, 7 % podle šablony.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Je to zejména případ té nejstarší techniky, která však přinášela velkolepé výsledky: barvení štětcem. Tato technika se objevila v roce 1894 (La Danse d’Annabelle, od W.K.L. Dickdona, páska pro kinetoskop) a měla být ručně malována štětcem nebo kartáčkem anilínovými barvami (průhlednými, které byly světlé a zachovaly prosvícení a hloubku obrazu) na filmový pás, rámeček po rámečku. Tak lze odhadnout náročnost barvení filmu jako je Cesta na Měsíc, uvážíme-li, s jakou nesmírnou precizností se musela barva nanášet, barva po barvě, na celkem 13 375 obrázků.
Cesta na měsíc (foto: FILM EUROPE)
Od roku 1904 se vyvíjela technika šablony, bez nahrazování, pro stejné kolorování. Dělníci tak pomocí ostrého nože rozřezali jednu pozitivní kopii na jednotlivé části, které měly být barevné. Výsledná šablona pak byla věnována jedné barvě. Tato operace se pak opakovala tolikrát, kolikrát tam byly pokládány barvy. Poté se přikládala barva pomocí nasáklé bavlnky.
Georges Méliès
Na počátku roku 1907 se řezání šablon rychle zmechanizovalo, byly vyvinuty některé metody pro barvení pásů na stroji, který kontroloval vzorník a množství barev. Také vznikaly další techniky pro levnější a jednodušší implementaci. Zachovávající tónování. Technika tónování používala barevnou kyselinu (amaranthe, Blue direct, Ponceau, Vert acid, Vert naphtol, Violet acide…), která pronikla celistvým povrchem povlaku filmového pásu, postihující pouze světlé čísti filmu.
Cesta na měsíc plakát
Pásy tak byly černobílé a obrazy, fixované stříbrem, zůstávaly černé v plně barevné želatině. Volba barvy byla v závislosti na okolí: zelená na krajiny, modrá pro noc, žlutá pro scény v interiéru… Pokud jde o techniku tónování, ta spočívala v nahrazení stříbrného pokovení filmu barevnou solí. Zbarvení tak bylo v tmavých částech obrazu intenzivnější, v kontrastu s jasnými částmi, kde je želatina téměř čirá. Tyto dva procesy, které byly někdy používány společně, byly zaměřeny na překonání nedostatku kolorování (i když některé filmy mohly být v některých částech barevné a v některých částech otočené).
připravil: TOTALFILM, FILM EUROPE © 2012
