Starší filmy Woodyho Allena mi nikdy zvlášť k srdci nepřirostly. Na chuť jsem tvorbě amerického filmového dramatika a klasika přišel teprve filmem Vicky, Cristina, Barcelona a Půlnoc v Paříži. Už Půlnoc v Paříži byl obzvlášť dobře zvládnutý feeling good film, na které se stává Woody Allen zřejmě expertem.
Když už nic jiného, cítil jsem se stejně skvěle ve Věčném městě jako před rokem v metropoli zamilovaných.
Snímek nabízí čtyři vzájemně se neprolínající či maximálně lehce se dotýkající příběhy zajímavých a charismatických dvojic, přesně tak jak to má známý neurotik rád.
Starší pár v podání Woodyho Allena (Jerry) a Judy Davis (Phyllis) se seznamuje s Michelangelem (Flavio Parenti), italským levičáckým snoubencem své americké dcery.
Prostitutka Penelope Cruz má za úkol vyplnit ta nejtajnější přání už zaplacenému klientovi, avšak splete si adresáta.
Další příběh vypráví o skromném úředníčkovi, kterého jednoho rána italský tisk vynese do nebes a udělá z něj z blíže nevysvětlených důvodů národní celebritu. A konečně v poslední dějové lince si musí mladý pár v podání Jesseho Eisenberga a Grety Garwin poradit s nenadálými návštěvami Ellen Page a Aleca Baldwina, kteří notně zamíchají jejich vzájemným vztahem.
Allen zde na ploše necelých dvou hodin rozjíždí kolotoč svých typicky originálních nápadů, které přecházejí do takových absurdit, jako je právě příběh zmiňovaného úředníka Leopolda Pisanella (Roberto Benigni). Leopoldo je člověk z davu, který žije v poklidu se svou rodinou. Jednoho rána ho zaskočí dav paparazziů před domem, právě když odjíždí do práce. Dav novinářů mu pokládá absurdní otázky typu, co snídal nebo čím přesně se dnes ráno holil. Pisanello je tím vším zpočátku zaskočený a rozhořčený, jako by byl ostatně každý, po čase se mu ale tento zájem začíná líbit.
Absurditou okamžiku tak Allen ukázal lépe než jakýkoliv dokumentarista pitomost takového zájmu médií o soukromí „celebrit“. Pozitivní na celé této moralitce je právě to, že tak činí neaktivisticky na ploše komediálního filmu. Nikoho to neobtěžuje, diváka nijak nepřesvědčuje, ať si z toho každý vezme to své. To oceňuji, takhle scénář umí napsat málokdo. Ráj absurdity pokračuje v líčení vedlejšího příběhu Giancarla (Fabio Armillato), otce přítele Allenovy dcery.
Úplnou náhodou totiž bývalý operní režisér (Woody Allen) objeví Giancarlův skrytý talent. Majitel pohřební služby si často zpívá ve sprše operní árie. Bez trémy ale dokáže podat strhující výkon pouze v koupelně. A tak se v průběhu filmu dočkáme absurdního divadla. Klasicky inscenovaná opera Ruggera Leoncavalla Komedianti s hlavním hrdinou na scéně ve sprše je možná pro někoho až moc. Ale do příběhu o talentovaném pohřebákovi zapadá naprosto přesně.
A tak bychom mohli pokračovat dál, ale prozradil bych zásadní spoilery. Každopádně zopakuji to, co na začátku. Od počátečních titulků až do konce se cítíte skvěle. Určitě i díky rozverné hudbě, známým záběrům z města, kde i mnozí z vás byli, a svižnému střihu. Svižné je vůbec celé vyprávění, narozdíl od jiných filmů podobného typu. Allen prostě navzdory věku nesenilní, narozdíl od svých režisérských vrstevníků, kterým ještě nedošlo, že už by neměli točit. Ví totiž, kde už jsou sladkobolné mantinely, které nelze překročit. Možná někdy balancuje na jejich hraně, ale stále je to stravitelné.
Pokud letos v létě do Říma přímo nemíříte, mohu vám výlet ve společnosti Woodyho Allena jenom doporučit.
-AC- totalfilm.cz
Foto/Video: 35mm, Zákaz kopírování a jakéhokoliv rozšiřování bez vědomí redakce.