Když se řekne „katastrofický thriller“ každý si představí film typu „2012“ nebo „Sopka“. Existuje ale i snímek, který atributy katastrofy naplňuje a přitom má v popisku na filmových databázích klasifikaci“ romantické drama“. Krátce a stručně: Ewan McGregor a Eva Green v milostném příběhu na pozadí globální pandemie ovlivňující lidské smysly… Snímek s naprosto originálním a promyšleným scénářem.
Hlavními hrdiny jsou epidemioložka Susan (Eva Green) a šéfkuchař Michael (Ewan McGregor), kteří prožívají čerstvý milostný poměr, doprovázený celosvětovou pandemií neznámé choroby, která obyvatele planety postupně připravuje o smysly. Nákaza způsobuje ztrátu čichu, chuti, sluchu a nakonec i….
Je evidentní, že scénárista Kim Fupz Aakeson měl na mysli krom promyšleného sugestivního propojení milostného příběhu a postupné ztráty smyslů jeho hrdinů i morální apel na diváckou obec. Z příběhu totiž vyplívá, že záhadnou epidemii si s největší pravděpodobností způsobilo lidstvo samo – svým macešským chováním k planetě a zanedbávání životního prostředí.
DOKONALÁ REŽIE A SCÉNÁŘ
Režisér McKenzie svou roli zvládl bezchybně. Střídání dvou poloh filmu, vzájemně spolu korespondující a v pravidelném rytmu se přepínající působí kupodivu nerušivě. Lidé přichází o svoje smysly postupně a stejně postupně se vyvíjí i vztah obou milenců. Ti jsou postiženi stejně jako jejich okolí. I když stejně… Bude to znít jako klišé, ale láska pomáhá překonávat i úděl nejtěžší. To zde platí dvojnásob.
Jedním ze silných momentů celého filmu jsou chvíle těsně před ztrátou konkrétního smyslu. Vždy je provází nějaký velmi silný psychický šok postižených. Před ztrátou chuti je to například nekontrolovatelný hlad. Vidět lidi jíst rtěnku či zuřivě kousat do syrových ryb na trhu je opravdu velmi silný divácký zážitek. Opět díky šikovnosti scénáristy a režiséra.
SKVĚLÉ OBSAZENÍ – SUGESTIVNÍ ZÁŽITEK
Ewan McGregor i Eva Green jsou opravdu skvělí. Především Eva Green dokazuje, že není jen holkou z Bondovky, ale výbornou charakterní herečkou. McGregor nic dokazovat nemusí, faktem zůstává, že spolu s Greenovou nám ukazují to nejniternější a nejsugestivnější v lidských vztazích, co můžeme pochopit snad jen po vlastním, podobném, silném citovém prožitku. Ale i ten, na kterého tyto pocity třeba ještě někde čekají si je může prožít. Perfect Sense je jich totiž plný. Jedná se o nejsilnější a nejniternější milostný příběh, který jsem kdy v kině vůbec viděl. Příběh „Rose a Jacka na velkém parníku“ je ve srovnání s PERFECT SENSE směšnou pohádkou pro děti.
Po skončení projekce se mě zmocnila deprese. Deprese z příběhu, který nevyhnutelně končí fatálně. Donutil mě přemýšlet. A především mi vrátil barvu do tváří ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mám štěstí. Velké štěstí, že (zatím) všechny smysly mám. Protože při představě že neucítím, neochutnám, neuslyším a neuvidím, mne jímá čirá hrůza a beznaděj.
Perfect Sense se řadí k největším pozitivním překvapením, které jsem za posledních 10 let v sešeřených sálech viděl…