Recenze | Fantastická žena jako sonda do transgenderu nepůsobí strojeně, povedla se

Chilský režisér Sebastián Lelio natočil Fantastickou ženu jako svůj pátý film. Na letošním Berlinale snímek získal Stříbrného medvěda za scénář. Ten napsal společně se svým kolegou Gonzalem Mazou, se kterým spolupracoval už na většině svých předchozích filmových scénářích včetně filmu Gloria (2013), který si tehdy z téhož festivalu odvezl opět Stříbrného medvěda, tentokrát za nejlepší herecký výkon. Fantastická žena vznikla v koprodukci Chile, USA, Německa a Španělska a pouští se do zatím pro Středoevropana nepříliš prozkoumaného terénu transgenderu. To se jako téma rádo objevuje zejména v současné jihoamerické kinematografii.

Fantastická žena (foto: Artcam)

Hlavní hrdinka Chillanka Marina (Daniela Vega) má za sebou víc než půl cesty ke změně pohlaví. Pracuje jako servírka a zároveň příležitostná zpěvačka. Žije se svým o dvacet let starším přítelem Orlandem (Francisco Reyes) a jejich vztah se dá popsat jako vyrovnaný a láskyplný. Marina dostává od Orlanda potřebný pocit důvěry a zázemí a sama mu je zase potvrzením toho, že život po padesátce pokračuje. Společně jim je dobře.Všechno se tedy zdá být v nejlepším pořádku až do chvíle, kdy v noci po oslavě Marininých narozenin Orlando náhle zemře. Marina se pak musí bránit nejenom hlubokému osobnímu smutku, ale účastnit se i vyšetřování, kde se ocitá v roli podezřelé. Nejtěžší je ale ponížení, kterému se jí dostane od Orlandovy bývalé ženy a jeho dospělého syna, neboť se doposud nedovedli smířit s jeho „novým“ životem, který je pro ně spíš sexuální úchylkou než skutečným partnerským vztahem. Jedinou oporu Marina nachází v bratrovi zesnulého Orlanda Gabovi (Luis Gnecco), který ji respektuje a dokáže s ní soucítit. Zranitelnost Marina ale svou odhodlaností dokáže postupně přetavovat v sílu. Její osobní peklo vycházející ze změny pohlaví a zároveň osobní ztráty se na plátno promítá jako svět přestav a snů a zároveň lehce duchařských scén, kde je tajemno, barva a určitá stylová vytříbenost základ.

Režisér Lelio si rád pro své filmy vybírá příběhy postav, které se vymykají svým přístupem k životu většině zažitých společenských konvencí a jsou proto ponižovány neempatickým okolím. K tomu je potřeba přičíst ještě jihoamerický temperament a pro našince mnohdy až neuchopitelnou a zároveň nezkousnutenou míru sladkobolné atmosféry, která se míchá s realitou. Lelio své sociální téma chytře lavíruje magickým realismem a až trochu hororovými prvky, které ale nejsou ničím jiným než nahým obrazem Mariina bolavého srdce a zkoušené duše, která o sobě pochybuje a mnohdy nemá daleko ke ztrátě víry v sebe sama.

Fantastická žena (foto: Artcam)

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Krásná kamera[/pullquote]Režisér ve snímku pracuje hodně s vizuálními efekty, které připomínají záběry z filmů Pedra Almodóvara, s obrazy, které stojí na hraně snění a reality. Pomáhá mu v tom kameraman Benjamín Echazarreta a jeho barevné a tajemně laděné záběry. Nezapomenutelným se pro mě stal i ten, kdy se na ulici Marina potkává se svým odrazem v obrovském kusu zrcadla, kterou právě stěhují dva řemeslníci.

Fantastická žena (foto: Artcam)

Určitě stojí také zato zmínit hudbu ke snímku. Jejím autorem je anglický DJ a hudební producent Matthew Herbert, který si libuje v kombinacích jazzu a elektroniky. Ve snímku se ale objeví i dobře načasovaná klasika Arethy Franklin a ten pravý kontrast a snad i smíření obstará Händelova árie na samém závěru snímku.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz

Fantastická žena
Una mujer fantástica
Drama
Chile / USA / Německo / Španělsko, 2017, 104 min
Premiéra: 9. 12. 2017 Artcam

Režie: Sebastián Lelio
Scénář: Sebastián Lelio, Gonzalo Maza
Kamera: Benjamín Echazarreta
Hudba: Matthew Herbert
Hrají: Daniela Vega, Aline Küppenheim, Amparo Noguera, Francisco Reyes, Luis Gnecco, Antonia Zegers, Néstor Cantillana, Alejandro Goic, Nicolás Saavedra, Marcial Tagle