Recenze | Dokud nás svatba nerozdělí – ještě že existují francouzské komedie!

České kinosály nově baví francouzská komedie nerozlučné francouzské scenáristické a režisérské dvojice Oliviera Nakache a Erica Toledana. Jejich předchozí dva snímky jsou v Čechách velmi dobře známé vážnější Samba (2014), ale hlavně snímek Nedotknutelní (2011).

Pánové Nakache a Toledano si tentokrát pro svůj filmový příběh vybrali téma svatby. Nesoustředí se na svatebčany. Cílí na ty, kteří celou svatbu musí odpracovat a pro něž je to jen rutinní záležitost. Hlavní postavou v Dokud nás svatba nerozdělí je tedy celý zaměstnanecký ansámbl čítající množství kuchařů, číšníků, lehce psychopatického a zároveň „žravého“ fotografa (Jean-Paul Rouve) a na poslední chvíli najatého zpěváka Jamese (Gilles Lellouche), který má svoje vlastní představy o vytváření svatební atmosféry hudbou a také svéráznou interpretaci jakékoliv písně. Tomu všemu velí přísný, leč spravedlivý profesionál Max (Jean-Pierre Bacri), který začíná uvažovat o změně ve svém pracovním i osobním životě. Honosná svatba se koná na zámku ze 17. století a má být dle požadavků svatebčanů střízlivá, vkusná a elegantní. Nevinný požadavek je ale nakonec s takovou pestrou škálou pracovníků celkem potíž splnit a vzniká prostor pro nekonečné množství gagů, které vám polechtají bránici.

Tuzemský divák ve snímku určitě najde zalíbení. Humor, který vychází z nešikovnosti, rozdílnosti a třebas i lajdáctví, dokážou tvůrci seskládat tak dobře, že se prostě nenudíte. I když osobně cítím přejímání už osvědčeného třeba z role naštvané Adel (Eye Haidara), která je Maxovou zástupkyní. Hodně mi připomíná vzhledem i chováním postavu Omara Sy v Nedotknutelných. Ano, v lecčems je model filmu opakováním toho, co už u autorské dvojice fungovalo, byť v jiném prostředí a jiným počtem lidí před kamerou. Ale nakonec je humor stejně buď jenom dobrý, nebo špatný. A v tomhle případě je nepochybně dobrý.

Rozhovor s režisérem v neděli 19. listopadu

Mistři načasování

Hnacím motorem ve snímku je jazzová muzika izraelského kontrabasisty Avishaie Cohena, které snímku udržuje tempo ve stylu „ problémy řešíme za pochodu, ale s nadhledem“.
Toledano s Nakachem umí vystihnout moment a vtip hodně dobře načasovat. Zůstává v tom lidskost, přirozenost a hlavně uvěřitelnost. To je nutno považovat za umění dobré komedie, kterých se dá do roka spočítat na prstech jedné ruky. Bezesporu k tomu pomohl i Jean-Pierre Bacri, který dvojici pomáhal s dialogy, ale ve své skromnosti si nepřál si být uveden jako scénárista.

Kdyby bylo na mě, možná bych snímek usekla ještě dřív než se scénář pustí do smířlivého uzavírání příběhu. I tak jsem ale odcházela spokojená, odpočatá a rozesmátá.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2017