Maďarská režisérka Ildikó Enyedi dlouhých osmnáct let nenatočila žádný film. Letos dorazila na Berlinale se svým novým snímkem O těle a duši a hned si za něj z festivalu odnášela Zlatého Medvěda. Minulý čtvrtek byl její film uveden do české kinodistribuce a rovnou při své premiéře dostál očekávání. Tím mám na mysli několik omdlévajících diváků, kteří neunesli sugestivní záběry Márii ve vaně. Říká se, že zážitek by měl být hlavně silný. Toho se v případě tohoto filmu skutečně dočkáte – tedy pokud nebudete zavírat oči a zkusíte se na celou věc dívat spíš zkoumavě a bez emocí jako hlavní hrdinka.
Režisérka Enyedi původně vystudovala ekonomii a poté režii. V roce 1989 debutovala snímkem Mé 20. století, za které získala dvě ceny na festivalu v Cannes. Pak následovalo několik dalších snímků, které mají kromě stejné režisérky a scénáristky společnou i touhu zkoumat lidské instinkty a pokládat si otázky, na jakých principech tohle všechno ve vztazích funguje a nakolik v tom hrají roli protiklady a nepoznané.
Příběh filmu O těle a duši se v tomhle výše zmíněném přímo vyžívá, i když hlavní hrdinka stojí svým vnímáním na úplně opačném konci. Chladná kontrolorka kvality masa Mária (Alexandra Borbély) si velmi pomalým a opatrným tempem hledá cestu k postaršímu ekonomickému řiditeli jatek Endremu (Morcsányi Géza), který v ní najde zalíbení od první chvíle. Mária, která je velmi svá a uzavřená s jistými symptomy autismu miluje přesnost a citu se musí učit. V běžném životě na svoje kolegy působí jako mimozemšťan, kterému chybí empatie a smysl pro humor. Endre humor nepostrádá. Jeho handicapem je ochrnutá ruka a kdysi i snad „široké srdce“, které nabízel rád mnoha kolegyním. Tihle dva osamělí lidé se začnou potkávat ve svém nočním snění, aniž by to jeden o druhém nějaký čas tušili. Jejich shodné sny vyjdou najevo až díky vyšetřování krádeže připouštěcího prášku, při kterém pomáhá i psycholožka.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Vycizelované obrazy[/pullquote]Snímek předkládá geometricky a světelně vycizelované obrázky, které ještě zesilují sledováním chování o emoce okleštěné Márie. Její autistismus má divák vůli pochopit už jenom pro přirozenou krásu maďarské herečky. Přispívají k tomu i momenty černého humoru, které pramení z jejích rozhovorů mezi ní a Endrem či Endrem a jeho kolegou.
Skutečné, z masa a kostí, a to doslova, se děje ve dne. Režisérka své diváky týrá a zkouší, kolik vydrží. Kamera Matého Herbaie neucukne ani ve chvíli, kdy kráva, která kráčí na porážku je za chvilku už jen bezvládným tělem bez duše, ze kterého se vyvalí tsunami temné krve. Křehkost okamžiku je stejná jako když jelen v zasněženém lese položí lani svou hlavu na její krk a na vteřinu tak spočine. Malé chvíle, které dělají s našimi životy velké věci.
Každodenní potkávání se v jídelně, malé krůčky v Máriinu vnímání a tiché a klidné vyčkávání a našlapování Endreho divák sleduje bez hudebního podkresu, hezky za syrova a o to s větší silou. Noční snivé záběry dvou pasoucích se jelenů s chvílemi až hypnotickým účinkem diváka zklidňují a vyplňují nedostatek navenek neprojevané živosti mezi eventuálními milenci. Jediný kousek skladby zazní až při záběrech Márii ve vaně.
-
80%
-
80%
-
80%
-
85%
O těle a duši (2017)
O těle a duši je jateční lovestory o probouzejícím se vztahu dvou lidských originálů. Maďarská režisérka v něm s osobitou radostí rýpe do živého a tváří se přitom poklidně. O její touze provokovat, ale není pochyb. Naštěstí to nedělá zase až tak moc prvoplánově.
foto/video: Film Europe © 2017