Letošní karlovarský festival vyhrál český koprodukční snímek režiséra Václava Kadrnky Křižáček. Měla jsem z téhle výhry velkou radost. Zaprvé proto, že jde o českou práci a pak se také celý film úplně vymyká tomu, co dnes nabízí česká kinematografie. Svým tématem a provedením se pouští někam mnohem dál než jen do méně či více plitkých českých kinematografických vod. Jsem ráda, že si režisér Kadrnka stojí pevně za svým a že od dob svého celovečerního debutu Osmdesát dopisů, který měl úspěch nejen na Berlinale, je jeho rukopis jednotný. Jako režisér – člověk v sobě Kadrnka nezapře přemýšlivou, citlivou, klidnou a neprvoplánovou osobnost.
Tvůrce se nechal inspirovat básnickým dílem Svojanovský křižáček básníka Jaroslava Vrchlického. Malý Jeník jednoho dne uteče z domu a vydá se na svou vlastní výpravu. Jeho otec se pustí po jeho stopách a snaží se ho dohonit. Při své pouti se ale potkává jenom s těmi, kteří jeho synka viděli. Malý Jeník mu stále uniká. Rytíř Bořek se ztrácí ve svých úvahách o synovi a zažívá osobní muka, při kterých si sahá až na dno své duše a sil.
Do role rytíře Bořka režisér obsadil Karla Rodena, kterému excelentně sekunduje Aleš Bilík v roli rytíře. Toho Bořek potkává na své pouti. Malého Jeníka si zahrál Matouš John, kterého režisér Kadrnka objevil při cestě pražskou tramvají. Jeho čistá dětská duše samozřejmě i díky zpracování snímku z kinoplátna přímo září – jako nevinnost v nejčistší podobě.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Film dělí diváky i kritiky[/pullquote]Křižáček je velmi intimní filmová metafora a všichni ti, kteří se na ni chtějí a umějí naladit, jí mohou porozumět a najít si v ní své téma. Snímek zcela jistě a jasně rozdělí diváky, a to je na něm právě dobré.
Síla příběhu je ve víře. Celý středověk na ní byl založen a Kadrnka je evidentně z těch, pro které to není jenom pouhé slovo. Čistotu Kadrnka volí i obrazovou a trefně zmiňuje, že filmový naturalismus pravdu nepřináší (na karlovarské tiskovce někdo zmiňoval obraz špinavého středověku, který v Křižáčkovi nenajdeme).
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Zásadní obrazová složka[/pullquote]Řemeslo a technické provedení snímku je velmi zásadní. Kadrnka používá formát obrazu 4:3. Pomáhá mu docílit tunelového efektu pro hlubší a niternější vnímání pocitů hledajícího otce. Bezesporu ale také nabízí esteticky krásný výsledek v záběrech se středovou kompozicí. Pracuje se s pastelovými barvami, kterými se tvůrci inspirovali při hledání lokací v jižní Itálii. Je vidět, že Kadrnkovi záleželo na každém záběru, na každém střihu. Formální stránka filmu ale pouze zaštiťuje to, co se odehrává v jiných a hlubších vrstvách našeho vnímání. Krásné kostýmy Kataríny Štrbové – Bielikové a celý vizuál dobře reflektuje dobu a těší a klidní divákovu duši i jeho zrak.
V Křižáčkovi je velmi málo dialogů, které by rušily jinak meditativní založení příběhu, jenž se nese v pomalém a klidném tempu. Film naopak pracuje se zvuky zbroje, větru, moře, kopyt koní, padacího mostu. To vše za zvuku hudby jako z jiných století, jejichž autory jsou manželé Havlovi.
Není to film, který divákovi nabídne zábavu ve stylu „tak mě teda bavte!“. Úsilí je tu očekáváno od diváka, který by se měl vydat naproti režisérově myšlence a naladit se na podobnou vlnu, pokud tedy chce.
-
80%
-
70%
-
90%
-
90%
-
70%
Křižáček (2017)
V hledání vlastní divácké cesty vidím smysl tohoto snímku. Stejně tak to ale mnoha lidem z filmové branže i divácké obce může nahánět hrůzu. Sama nerozumím těm, kteří se ptají, proč se filmy jako Křižáček vlastně točí. Stejně tak bych se já se svým založením a pohledem na svět mohla ptát, proč třeba někdo natočí už osmé pokračování Rychle a zběsile…
foto/video: CinemArt, Totalfilm Media © 2017