Chystáte-li se do kina na film Jackie, který 2. února vstoupil do českých kin, buďte připraveni na hodinu a půl niterného a flashbackového vyprávění. Není to film pro diváka, který se těší na fakta a pikantérie ze života Kennedyových. Neuvidíte nákladnou svatbu, večírky ve velkém stylu ani okázalé dekorování Bílého domu. Budete sledovat smutek Jackie (Natalie Portman) ze ztráty manžela a zklamání z toho, že „pohádka“ v Bílém domě je u konce a jeviště patří někomu jinému. Uvidíte nešťastnou, trochu ublíženou a rozčarovanou někdejší studentku historie a posléze novinářku, která umí i v takové situaci jakou bylo zavraždění JFK zatnout zuby a ukázat se americké veřejnosti jako hrdá a milující manželka. Ale taky jako zlomená matka dvou sirotků, kteří ztratili otce.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Jiný pohled z Chile[/pullquote]Režisér filmu Pablo Larraín je původem z Chile. To je určitě jeden z důvodů, proč se necítil nijak vázán natočením reprezentativního příběhu o zbožňované Jackie, tak jak by se to čekalo od Američana. Zvolil jiný pohled a krátký úsek jejího života. Na Jackie Kennedyovou pohlíží jako na ženu a matku, která v roli první dámy Spojených států zažívá šok ze smrti svého muže.
Larraín diváka pasuje do role svědka, který s ní sdílí nostalgii, žal, izolaci, ale taky její neskonalou houževnatost. Je na plátně vlastně pořád, jen střídá tři různá prostředí. Jackie při rozhovoru s novinářem, Jackie čerstvě osamělou vdovu a později i Jackie při rozhovorech s knězem.
Bratra JFK, Bobbyho, si zahrál Peter Sarsgaard. Tvoří „tlumítko“ mezi Jackie a nastupujícím prezidentem Johnsonem (John Carroll Lynch) a přináší laskavou oporu. Jeho slova na adresu zesnulého bratra ale vystihují kus amerických dějin. Věty Johna Hurta v roli kněze, by se daly tesat do kamene. Jsou to pravdy starého, zkušeného a smířeného muže. Právě on dělá celý příběh snesitelnějším.
Jackie si byla vědoma, že po boku prezidenta je do jisté míry krkem, který hýbe jeho hlavou. Navenek uměla být uhlazenou ozdobou a kolem Jacka budovala auru všech amerických ctností. V tom samém duchu se pak rozhodla pro rozloučení. Touha po kontrole nad každým vyřčeným slovem byla ale až chorobná, i když asi zároveň nejmoudřejší ochranou toho, co mělo zůstat jen bytostně její.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Natočeno na 16 mm[/pullquote]Film má skvělý zvuk a pěknou kameru. Natočit to celé na 16 mm se ukázal jako dobrý nápad. Larraín si pohrál i s rekonstrukcí černobílých snímků Jackie, která prostřednictvím televizních kamer provází diváky Bílým domem. Autorkou hudby k filmu je ceněná britská zpěvačka a skladatelka Mica Levi a její soundtrack je zapamatovatelný. V tíživém duchu filmu totiž drásá duši spoustou nelibozvučnosti v čele s ústřední melodií. Tísnivého pocitu se tedy během filmu nemáte moc příležitostí zbavit. Radostný pocit vám přinese snad jenom dobrá výprava a kostýmy snímku.
Ve filmu najdete málo scén, které by vyprávěly o nějakém životním štěstí. Záběry zblízka na uhlazenou, ale ubrečenou Jackie, věčně zapálená cigareta a sklenička k tomu – nic z toho nesvědčí o duševní rovnováze ovdovělé první dámy. Naopak z toho jde zvláštní chlad. Ať už byla Jackie doopravdy jakákoliv, hrdost, s jakou se role první americké dámy v reálu zhostila, je nepopiratelná.
-
50%
-
50%
-
80%
-
80%
-
60%
-
90%
Jackie (2016)
Co Larraín nedokázal vzbudit, je soucit se samotnou Kennedyovou. Divák se při vší toleranci dostane ve filmu k okamžikům, kdy bude pochybovat o cílevědomosti režiséra a bude mu připadat, že Natalie Portman přehrává a chybí jí trochu víc uvolněnosti. Jestli to tak je nebo ne, ví jen ona a režisér. Každopádně film si vysloužil nominaci na Oscara v kategorii nejlepší herečka, hudba a kostýmy Uspěl i v rámci nominací na Zlaté glóby a BAFTA.
foto/video: Aerofilms © 2016