Recenze | Já, Daniel Blake si všímá nedostatku úcty a nemilosrdné státní mašinérie

Jestli někdo uhodil hřebíček na hlavičku ohledně současných sociálních témat, která se netýkají jen Velké Británie, tak je to (dnes už osmdesátiletý!) britský režisér Ken Loach. Jeho nový film Já, Daniel Blake byl k vidění už na loňské festivalové přehlídce Be2Can a teď 2. února letošního roku vstupuje do českých kin. Snímek krom jiného loni získal Zlatou palmu v Cannes a byl v několika kategoriích nominován i na ceny BAFTA.

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Prolnutí dvou osudů[/pullquote]Loach ve svém snímku dva lidské životy, které se v určitou chvíli kvůli jisté zkušenosti prolnou. Víra v přirozenou laskavost, soucit, potřeba blízkosti, sdílení a určitý druh lásky se pak ukazuje jako to, co skoro jako jediné jeho hrdinům zůstává. Bezvýchodnost situace se tím ale pro ně nemění. Tím je příběh až nepříjemně zneklidňující a jeho naléhavost i pravdivost diváka vede k tomu, že si přeje, aby to všechno byla jen filmová realita.

[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Nemilosrdný systém[/pullquote]Příběh se odehrává v severoanglickém městě Newcastle. Daniel Blake (Dave Johns) má za sebou čtyřicet let praxe jako truhlář a právě se vzpamatovává z infarktu. Nachází se ale v paradoxní situaci, kdy ho lékař nechce „uschopnit“. Úřady jsou ale opačného názoru než lékař, a tak se Dan dostává do nekončícího labyrintu absurdních, odlidštěných a úřednických postupů. Chladná byrokratická ruka dosáhne i na Katie (Hayley Squires), které se ale Dan na úřadě zastane. Tahle mladá matka dvou dětí se do Newcastlu musela přestěhovat z Londýna a snaží se úřednici vysvětlit, proč se opozdila s příchodem na sjednanou schůzku. Systém je ale nemilosrdný, a i když jste řádný občan, je skoro nemožné dosáhnout na jakoukoliv pomoc od státu, jste-li v nouzi. To si vzápětí Daniel i Katie ověří a snaží se nějak vybalancovat svoje zoufalství z nedostatku financí.

Dana si zahrál Dave Johns, který se mimo jiné živí i jako stand-up komik. To je na jeho projevu velmi příjemně znát a jeho glosy třeba hned na začátku filmu při nekonečném rozhovoru s úřednicí, jsou trefné a dobře načasované. Hayley Squires zatím hrála hlavně v televizních seriálech, nicméně její role zoufalé matky je značně přesvědčivá. Celý snímek je v „Geordie“ dialektu, jazyku severoanglické pracující třídy. Tím zejména pro diváka, který se v angličtině orientuje, nabývá ještě dalšího rozměru a nabízí koncentrovaný obraz reality. Loachovi se vede film divákovi servírovat s obdivuhodnou všedností a civilností. Ta hraničí až s kvalitou dokumentárního materiálu. Celé to umocňuje i skutečnost, že snímek nedoprovází v podstatě žádný hudební podkres. Příběh v závěru vygraduje na nejvyšší možnou míru, byl to asi jediný způsob, jak ještě víc upoutat pozornost, i když tím možná režisér tlačí na pilu až příliš.