Recenze | Radio Dreams zůstává na půli cesty

Neutichající boj mainstreamu s progresivním uměním a spojení dvou rozkmotřených kultur? Každý film s touto tématikou bychom si měli náležitě hýčkat. Pokud ten boj není zobrazován přes nekonečnou nudu. Ale opravdu nekonečnou. To pak všechny boje přijdou vniveč. Jako třeba v Radio Dreams.

Je nuda synonymem umění?

Pokud je nuda synonymem umění, je něco špatně. Rozvleklost příběhu není někdy na škodu, ale v Radio Dreams se dlouhou dobu skutečně nic neděje. Veškerý rozpol mezi mainstreamem a tím „skutečným“ uměním je předávám skrze postavu Hamida, iránského umělce, který odjel do Ameriky splnit si svůj velký sen. Místo dráhy velkého spisovatele se ale postupně ubíjí v malém íránském rádiu, kde se i přes nešvary s vedením snaží „dělat umění.“ A tady souboj privátu s intelektuální tvorbou vyznívá opravdu úžasně.

Mezi recitování básně, kdy umělci slzí oči dojetím, se najednou vsune otravná klavírová znělka a mluvená reklama na pizzu či nežádoucí ochlupení. Tohle všechno Hamid musí vytrpět a samozřejmě mu občas rupnou nervy. Hlavně, když je v rámci propagace nucen s doktorem, který odstraňování nežádoucího ochlupení vykonává, dělat rozhovor. Rádio musí z něčeho žít. A reklama je samozřejmě hlavní zdroj příjmů.

S tím se pojí i druhá část příběhu. Hamid v rámci propojení kultur a i mainstreamu s uměním, hodlá uspořádat společný jam skupiny Metallica a začínající íránské kapely Kabul Dreams, která jako první ve své zemi hraje rock a Metallica je jejich velkým vzorem. A k tomu se vedení samozřejmě upíná, protože by každý chtěl mít svůj spot v takovém pořadu. To se peníze jen pohrnou.
Jenže Metallica pořád a pořád do sídla rádia nepřijíždí a tak Hamid propadá čím dál větším depresím.

Tyto dva stěžejní pilíře celého příběhu doplňuje řada absurdních podzápletek, které do výsledného celku moc nezapadají. Kdyby se autoři víc zaměřili na propojení dvou odlišných kultur, které ke konci úplně nevyzní, bylo by to o třídu lepší a film by měl i větší spád. Ten by mu prospěl nejvíce. Takhle se hlavní sdělení utápí ve směsici méně či více absurdních scén. Největší rozpor tedy zažívá postava Hamida, kterého na pozadí těchto událostí mainstreamová mašinérie pomalu žere zaživa a on se s tím nechce smířit. A to je nakonec dobře, jen je to všechno zbytečně pomalé, neurčité a poměrně nudné. Ale je to umělecký film. Třeba je to záměr.

Petr Račko, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam © 2016