Původních filmových scénářů valem ubývá a do kin se poslední dobou dere jedna adaptace knižního bestselleru za druhou. Více či méně se povede zachytit původní předlohu věrně. Často se od ní filmoví tvůrci odchylují. V případě Zůstaň se mnou se toho tolik neměnilo. A možná ke škodě věci, protože osobní monology hlavní hrdinky, coby „poloducha“ znějí na plátně přeci jen dosti papírově. Ale popořádku.

Talentovaná sedmnáctiletá violoncelistka Mia (Chloë Grace Moretz) má pevně nalajnovaný život. Ačkoliv žije ve značně rozvolněné, rockerské rodině, sama má ráda vážnou hudbu a miluje hraní na svůj nástroj. Cílevědomostí, pílí a talentem směřuje ke kariéře virtuozky, když se jí do života připlete zpěvák rockové kapely Adam. Je to láska jako trám, která s Miiným klidným a netypickým teenagerovským životem pěkně zamává. Není to ale nic proti autonehodě, která v mžiku obrátí na ruby celý dívčin dosavadní život. Přichází o rodiče a bratra a sama zůstává v komatu. Jestli se z něj probudí neví Adam, nejbližší rodina, přátelé a ani sama Mia.

Soutěž o předlohu k filmu zde

Nápad v zárodku určitě nebyl špatný a v knížce funguje docela dobře, jak jsem se včera letmým začtením přesvědčil. Ale právě scény, kde Mia mimo svoje tělo, jako jakýsi „poloduch“ putuje po celé nemocnici a pozoruje své blízké, zavání chvílemi až parodií. Především proto, že její duševní pochody jsou místy velmi volnou zkratkou a přiliš nedávají smysl. Nepomáhá tomu ani velký patos a důraz na rodinné hodnoty, které jsou tu prezentovány jako nějaké novum. Zavání to poučováním a mravokárstvím. Všichni přece víme, co je v životě důležité. Přesto nám scénář servíruje jednu poučku za druhou a to dost polopatickým způsobem.

Přitom ze zajímavého vztahu mezi Adamem a Miou šlo vytřískat mnohem víc filmových bodů. Celý jejich příběh i Miino rodinné zázemí poznáváme z četných flashbacků, které tvoří základ celého filmu. Scény v nemocnici vlastně celý dojem zbytečně srážejí. Dělají ze zajímavého teenagerovského dramatu rozplyzlý pokus o jakési zvláštní nadpřirozeno. Zcela to doráží známé světlo na konci tunelu, které párkrát prozáří celé plátno.

Je to pokus o dojemný, citlivý, místy i vtipný příběh dospívající studentky a její první lásky. Většinou to funguje. Zmíněné momenty z nemocnice ale dojem trhají na kusy a to v průběhu celého filmu. A to je problém. Na projekci byl slyšet smích na místech, kde s ním tvůrci zřejmě vůbec nepočítali.
[usr 5]