Film, který časté téma holocaustu ukazuje v novém světle natočil režisér Pepe Danquart. Vypráví příběh židovského chlapce Srulíka, který v roce 1942 utekl z varšavského ghetta a potuluje se světem ve snaze najít bezpečný úkryt a přečkat tak druhou světovou válku. Nejprve tráví čas schovaný v lesích, kde potkává skupinu dětí ve stejné situaci, nakonec je ale okolnostmi dohnán k tomu, hledat úkryt v civilizaci.
Vymyslí si nové jméno a předstírá, že není Žid, ale syn z katolické rodiny, jehož rodiče zemřeli. Tímto způsobem se snaží získat práci na statcích a něco k snědku. Nikde ale nemůže setrvat příliš dlouho, aby nebyl podezřelý. Na své cestě potkává lidi, kteří mu pomáhají, bohužel ale i takové, kteří z něho chtějí jen a jen profitovat. Co je na filmu fascinující nejvíc? Reálný příběh.
Obsazení hlavní postavy, tedy malého Srulika, vyřešil režisér Danquart lišácky. Hrají ho dva bratři, jednovaječná dvojčata, a to především proto, že děti nemohou pracovat celý den a tak jeden točil dopoledne a druhý odpoledne. Tato výměna ale ve filmu není vůbec patrná a oba chlapci podávají perfektní herecké výkony. Stejně tak i obsazení ostatních rolí je skvělé. Vedlejší postavy ale ve filmu nejsou zdaleka tak důležité jako sám Srulik. Je jim nechán dostatek prostoru, ale nijak nevyčnívají, spíš příběh posouvají a dokreslují. Hlavní je opravdu jen chlapec sám a jeho putování.
Za zmínku stojí i kamera – ukazuje krásné přírodní scenérie a pomáhá příběhu – kompozicemi ještě umocňuje osamocenost malého chlapce ve velkém světě. A ani občasné použití ruční kamery neškodí, naopak.
Téma holocaustu už bylo ve filmech zobrazeno nesčetněkrát. Z mnoha pohledů, skrz rozličné lidské osudy, lépe či méně. V Běž, chlapče, běž se daří najít nový – nebo přinejmenším tolik neohraný – úhel pohledu, jak lze na tuto problematiku nahlížet a právě vyprávění skrze malé dítě dává tomuto tématu další rozměr a větší váhu. Válka samotná je vlastně na pozadí chlapcova putování, okrajová – i když samozřejmě, nebýt jí, příběh by se nestal.
Ale možná právě to, že celému filmu udává rámec a promítá se do příběhu malého dítěte, z ní dělá něco většího a děsivějšího, než kdybychom dvě hodiny v kině sledovali, jak po sobě vojáci střílí. Vnímání hrůz holocaustu skrze malého Srulika a jeho životní příběh je velmi působivé, vypovídající a v neposlední řadě i emotivní. Ve své celkové dojemnosti je ale film občas i velmi tvrdý a strohý, není natočen nijak pateticky a z diváka se nesnaží uměle dřít emoce. I když je samozřejmě vyvolává.
Příběh je vystavěn specificky, nejedná se o klasické chronologické členění scén, ale často spíše o mozaiku situací, které nakonec skládají celý příběh. Uspořádání ale nevyvolává zmatek, celkem dobře se lze orientovat v ději už od samého počátku. Zároveň díky tomu vzniká příležitost odhalit některé části příběhu přesně tehdy, kdy diváka enormně zajímají, což lze jen pochválit. Vyprávění je pochopitelné, příběh přirozeně plyne a vyjevuje nové skutečnosti, nicméně nevysvětluje vše a nechává prostor pro otázky.
Například ve scéně, kdy si partyzán v lese prohlíží Srulikovu obuv – „Takové boty jsem měl, když jsem byl malý“. Divák ví, že se pravděpodobně jedná o syna ženy, která chlapci boty dala. Je to hezké propojení postav a překvapivá návaznost. Ale vzhledem k tomu, že Srulik na partyzánova slova nijak nereaguje, zůstává čistě na divákovi, co si o tom pomyslí a zda mu to dojde. O nic zásadního se nejedná, je to jen jedna z mnoha hříček osudu v příběhu, ale i jedna z hříček režisérových.
[usr 9]
Běž, chlapče, běž není jen dalším filmem o druhé světové válce. Je to velký příběh malého hrdiny, který ukazuje neuvěřitelnou sílu lidské vůle čelit nelehkému osudu. Jsou to velké dějiny demonstrované malým chlapcem. A je to rozhodně film, který stojí za to vidět.
Alžběta Kovandová, totalfilm.cz
foto/video: A-Company Czech © 2014